5 filmů z roku 1999, které dokonale vystihují konec 90. let: Co mají společného hity jako Matrix nebo Klub rváčů?

V České republice jsou 90. léta spojena s divokým kapitalismem, ustanovováním nových pořádků a následným vystřízlivěním, že to s tou demokracií nebude tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Přerod jednoho režimu v druhý nebyl zdaleka hladký a navíc poměrně nedaleko od našich hranic, totiž na Balkáně, zuřil krvavý konflikt. Za oceánem však byla situace zcela odlišná: Konec studené války na přelomu 80. a 90. let zklidnil hrozbu globální války se Sovětským svazem, které se Američané po několik dekád obávali. A vzhledem k tomu, že 11. září bylo ještě daleko, byla 90. léta v USA obdobím relativního klidu a prosperity. Dokonce takové, že to leckoho vedlo k různým formám osobní vzpoury; což můžeme vidět i na řadě snímků z konce této dekády.

Násilím k vykoupení?

V zámoří existuje nepříliš lákavý termín „cubicle movie“, což můžeme přeložit jako „film z kancelářské kóje“. Tento dramatický subžánr obvykle sleduje nějakého obyčejného člověka (těžko bychom ho mohli označit za hrdinu), který dlouhodobě uvízl v korporátní síti a nyní se musí vypořádat s bující vnitřní prázdnotou. Finanční zabezpečení a stabilita takového života je vykoupena ubíjející monotónností a nenaplněnými touhami po dobrodružství. Postavy těchto filmů často vedou na první pohled velmi spokojený život americké vyšší střední třídy, pod usměvavým povrchem se však potlačuje napětí a vnitřní démoni, kteří v této slušné společnosti prostě nemají prostor.

Na konci dekády, tedy v roce 1999, se objevilo hned několik filmů, jež do této škatulky skvěle zapadají. Americká krása je přímo postavena na dekonstrukci této spokojené masky, když ukazuje, jak každá postava příběhu nakládá se svými potlačovanými a nenaplněnými potřebami. Krátkodobě je snadné utíkat k přepychu života na předměstí, dlouhodobě si však tato přetvářka před sebou samým vybere svou daň. Mnohem drsněji s touto vyprázdněností pracuje Klub rváčů, v němž potřeba hlavního hrdiny vymanit se z rutinního života vede až k ohrožení celé společnosti; jako by David Fincher předznamenal, že pro leckoho může být toxickou odpovědí na tyto životní události útěk k terorismu, jak se ukázalo o několik let později.

Humor i obavy z technologií

Odlehčenějším příspěvkem k tématu je surrealistická komedie V kůži Johna Malkoviche, v níž zaměstnancům korporátu doslova padá strop na hlavu, a tak jediným únikem do zábavnějšího života je nalezení kouzelného portálu, díky němuž se na chvíli ocitneme v hlavě filmové hvězdy. O poznání uměřenější, ale stále zábavný snímek Maléry pana Šikuly je z tohoto výběru asi nejkonvenčnější, zároveň však ukazuje symptomy tehdejšího amerického myšlení snad nejjasněji. Nároky na úspěch v práci, uklizenou domácnost a zaměnitelnou domácí pohodu byly natolik ubíjející, že se celá řada filmů snažila divákům připomenout důležitost a smysluplnost toho, kým prostě sami o sobě jsou a že není potřeba se snažit být někým jiným, lepším.

Vrcholem těchto představ je pak samozřejmě trilogie Matrix, jejíž první díl spatřil světlo světa právě v roce 1999. Dystopická vize sourozenců Wachowských ukazuje hrozbu plynoucí z nadvlády konzumu a nepokorného technokratického pokroku. Obavy z budoucnosti vyjadřoval i fenomén Y2K, podle něhož se měla na přelomu let 1999 a 2000 zhroutit počítačová síť, která se nedokáže se změnou letopočtu vypořádat. Matrix se napříč třemi filmy dotkl velkého množství témat od iluzorní podstaty naší společnosti až po moderní variaci na hrdinský mýtus; nezapomeňme však, že i vyvolený Neo začal svůj příběh v kancelářské kóji na konci 90. let.