Deprese má podle nové studie nečekanou souvislost s inteligencí

O depresi se často hovoří jako o nejrozšířenější psychické poruše, jelikož jí trpí až pět procent světové populace. Stovky milionů lidí se s touto poruchou nálady potýkají, přičemž během dvou dekád 21. století se jejich počet výrazně zvýšil. I proto je na depresi upřena větší pozornost než kdy dřív – což někdy vede i k překvapivým závěrům, zdůrazňujícím dosud netušené spojitosti mezi na první pohled rozličnými duševními fenomény.

Provázanost deprese a inteligence

Ve studii publikované v lednu 2021 se mezinárodní tým pod vedením Oleho Andreassena, výzkumníka se zaměřením na psychiatrickou genetiku, snažil objevit souvislosti mezi řadou kognitivních funkcí a psychickým zdravím. K tomu využil databáze stovek tisíc genetických vzorků, na nichž mohlo být dokázáno, zdali lze u lidí s klinickou depresí vysledovat korelaci duševní poruchy s inteligencí.

Stojí přitom za zmínku, že tato souvislost se na první pohled nenabízí – jedním z diagnostických kritérií deprese jsou totiž právě snížené kognitivní schopnosti jako třeba pozornost, paměť či rozhodování. Dřívější meta-analýza přitom ukázala na spojení mezi poruchami nálad a tvořivostí: Lidé s uměleckými sklony jsou náchylnější k depresím a dalším poruchám nálady. A jelikož tvořivost bývá do chápání obecné inteligence také zahrnována, působily dosavadní poznatky vcelku rozporuplně.

Andreassenův tým mezi inteligencí a sklony k depresi však spojitost skutečně našel – konkrétně v podobě množství překrývajících se genetických kombinací, jejichž konkrétní projevy se však liší. Proto u některých jedinců dojde po nástupu deprese ke snížení kognitivních schopností, u jiných však mohou depresivní symptomy naopak korelovat s vyšší inteligencí. Zásadním zjištěním je genetické propojení těchto dvou zdánlivě zcela odlišných vlastností, což by mohlo do budoucna vést k zásadním poznatkům především z hlediska léčby deprese.

Pozice deprese ve společnosti

Ještě radikálnější přístup k depresi vyznává hned několik výzkumů z posledních let, jež se snaží depresi destigmatizovat jakožto psychické onemocnění tím, že o ní uvažují jako o specifické zkušenosti, adaptivním mechanismu sloužícím našemu dlouhodobého psychickému zdraví. Zažité pojetí deprese jakožto vychýleného emočního stavu, jež se následně projeví i v myšlení a tělesné schránce, je totiž možná zcela mylné – namísto toho jsou psychické projevy deprese až důsledkem obranné strategie, kterou naše tělo při určitých hrozbách aktivuje.

Takzvaná polyvagální teorie stojí na roli bloudivého nervu v naší emoční regulaci. Tento hlavový nerv je důležitým prvkem autonomního nervového systému, který se stará o reakce organismu na výrazné podněty. Pokud tento systém vyhodnotí, že boj či útěk nejsou v dané situaci ohrožení realizovatelné, obrátí se ke třetí známé možnosti – zamrznutí. Dojde k odpojení od pocitů a snížení bolesti, což je vhodné především v traumatických situacích. Ty máme spojené s náhlou tragickou událostí, ovšem pokud pocit ohrožení přetrvává delší dobu, tělo se přizpůsobí zpomalením metabolismu a šetřením sil; a to je podle tohoto přístupu právě deprese.

Deprese se zřejmě stala další civilizační chorobou, jež nějak (ale přesto výrazně) souvisí s dnešní dobou. V tuto chvíli nejspíš nedokážeme určit jak přesně, ale přesto (či možná právě proto) je důsledná osvěta na místě. Deprese není pouze smutkem či nepodstatnou rozladou, nýbrž může vypovídat něco důležitého o procesech v našem těle – včetně zdánlivě nečekaných souvislostí s naší inteligencí.