Čeho se nejvíc bojí západní civilizace? Odpovídá psychiatr Cyril Höschl!

Je strach z imigrantů racionální?

Umíte pojmenovat své strachy? Proč se frekvence tohoto slova v posledním roce povážlivě zvýšila?

Martina Kociánová si proto do pořadu Kupředu do minulosti pozvala jednoho z největších odborníků profesora Cyrila Höschla. Českého psychiatra a vysokoškolského pedagoga, přednostu psychiatrické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a ředitele Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech.

Martina: Pane profesore, z čeho máte strach, obavy?

Cyril Höschl: Odpověď není jednoduchá, protože máme různé strachy. "Život je řešení úloh," říkal Karl Popper. A přitom máme – symbolicky řečeno – v hlavě vždycky nějakou jinou disketu.

Jestliže řekneme, že se něčeho bojíme, tak se to vztahuje zpravidla buď k té situaci, v které jsme – mohu se bát, že zmoknu, když nemám deštník –, anebo se bojíme ve vztahu k něčemu, o čem přemýšlíme.

Čili když si teď řekneme, že se spolu budeme bavit o postupujícím stáří a o nemocech, které přicházejí, a o tom, že kamarád umřel na infarkt a druhý kamarád chodí na ozařování a chemoterapii, a že se ty špatné zprávy co do frekvence vyskytují stále častěji s postupujícím věkem, no tak se můžeme začít bát existenciálně toho, že jednou umřeme.

Toho, že budeme nemohoucí, že budeme zapomínat, nebudeme o sobě vědět, že budeme odkázáni na pomoc svých bližních. To je strach, který řada lidí má, ale vždycky v konfrontaci s nějakou situací. Buď ve svém nejbližším okolí, anebo když o tom začnou přemýšlet.

A mezi sebou se lišíme pochopitelně v tom, jak velký máme sklon o těchto věcech přemýšlet. Někdo má sklon vidět v životě jenom to lepší a špatné si do svého vědomí nepřipouští. A ten druhý, který se tím trápí, ačkoliv třeba nemá ještě žádný důvod, ale je citlivější, vnímavější vůči těmto existenciálním nebezpečím, tak se bojí víc. A přitom ten problém nespočívá v objektivním ohrožení, ale v tom, jak vnímaví vůči němu jsme.

Martina: Vy jste jaký typ?

Cyril Höschl: Já jsem spíš ten optimističtější, ale i na nás optimisty jednou dojde. Když to kolem sebe vidím, vidíte to jednak v povolání, jednak v rodině, tak to na mě občas doléhá.

Chirurg vidí pořád otevřené rány a hnisavé hojení. Psychiatr vidí kolem sebe šílence a dementní babičky. Gerontolog to zpočátku vnímá s takovým zvláštním pocitem, že jeho se to netýká, že to je záležitost pacientů a pacienti jsou úplně jiná skupina než my doktoři a bavíme se o nich tak, jako se baví soustružník o materiálu nebo zoolog o svěřených zvířátkách.

Uprostřed toho života si začnete uvědomovat, že se ty světy, ten svět pacientů a svět vaší vlastní rodiny, prolínají a že se ocitáte vy sami a vaši blízcí v roli pacientů, kteří jsou na té druhé straně břehu. A že představa, že se to všechno negativní týká jenom pacientů, byla naprosto mylná.

I optimista v průběhu života dochází k jakémusi zmoudření v tom, že ví, že si osud nevybírá, že se ho to týká taky.

Martina: Vy jste teď uvedl několik příčin, které v nás nejčastěji vyvolávají strach: nemoc, stáří, bezmoc. Já bych možná přidala ještě jednu, a tou je změna. Lidé píší o strachu ze změny, kterou může přinést současná uprchlická vlna. Loni jste v rozhovoru pro Svobodné fórum řekl: "Důvod bát se je. Jejich kultura a způsob života často s naším slučitelné nejsou a naše hodnoty si neuhájíme, budeme-li k problému přistupovat stejně sebevražedně jako doposud." Když se na to díváte s odstupem, je podle vás ten náš přístup stále stejně sebevražedný?

Cyril Höschl: Stále větší počet lidí si uvědomuje závažnost situace, a tady zdůrazňuji, že je třeba, aby si to uvědomovali zejména ti rozumní a ne nahnědlí populisté. Díky tomu už ten přístup není tak úplně sebevražedný, jak se jevil na začátku.

Především si musíme říct, koho myslíme tím my, když říkáme my. Když jsem poslouchal ten vlastní citát, tak jsem si uvědomil, že to my se týká Evropy, evropské kultury a můžeme si pod tím představit sebe, Čechy, Moraváky, Slezany, Bavoráky, Sasy, ale také třeba Italy nebo Řeky.

Protože ač jsme velmi různí, tak v tomhle je tím společným jmenovatelem zásadní změna soužití s nějakou kulturou, která sem proniká. Bez ohledu na to, jestli do Francie, do Švédska nebo do Německa, bude všude vytvářet podobné problémy a také zároveň znamenat podobný přínos.

Ona je vždycky kontaminace cizí kulturou prospěšná. Ale je prospěšná jenom do určité míry a za předpokladu, že obohatí to původní prostředí. Ať už kulturně, kulinářsky, vědecky, intelektuálně nebo jako pracovní síla ochotná dělat něco, co ti místní už rádi nedělají, a pomáhá tak udržet tu úroveň.

Když se taková kultura dostane do jiného prostředí, tak záleží, v jaké je proporci. Protože nad určitou hranici začne vytvářet ghetta s vlastními pravidly, která opouzdří proti většinové legislativě, pojetí práva, pojetí postavení žen.

Mohlo by dokonce dojít ke sdílení kolektivních pocitů vyděděnosti, ponížení, zneuznání, nedostatku respektu. Ty pak stupňují agresivitu a zvyšují nebezpečí otevřeného konfliktu s tou populací, která je původně přivítala, hostila a měli by jí být vděčni.

Jaký záměr mají islámští teroristé? Na co jim nesmíme skočit? Možná vás to překvapí. V čem se liší islám od ostatních náboženství a liší se vlastně? Proč je argument, že zlo radikálního islamismu nesouvisí s imigrační vlnou, naprosto scestný? Jak najít hranici mezi dobrem a zlem? A lze to vůbec? V čem je nebezpečná i hyperkorektnost evropských politiků? Přečtěte si celý rozhovor: