Alternativní historie – čtyři události, které by vedly k jinému světu

Dějiny jsou však podobných situace plné – poznejte čtyři další méně známé alternativní scénáře, které mohly zamíchat světovou geopolitikou.

Vzpoura na Haiti přinese "Pax Francorum"

Haiti dnes nemá zrovna pověst nejprogresivnějšího místa planety, dvě a čtvrt století nazpět bylo ale mnohé jinak. Po vzpouře otroků v roce 1791 bylo Haiti druhým postkoloniálním státem na západní polokouli, který vyhlásil nezávislost. Předběhly jej jenom Spojené státy. Haiti bylo vnímáno i jako velký okamžik pro lidská práva, protože otroci tu najednou byli hlavním hybatelem změn. Zároveň však Haiti patřilo i mezi klenoty francouzských držav, Paříž tak vyslala na potlačení rebelů skoro 30 tisíc mužů.

Na svou dobu úctyhodná koloniální síla však z velké části zemřela vlivem epidemií tropických nemocí, desetina přeživších a bojeschopných tak nebyla s to zabránit ultimátnímu vítězství revolucionářů k roku 1804. Pro geopolitické plány Paříže to byla velká prohra. V extrémním případě Napoleon zřejmě plánoval využít udržené Haiti jako odrazový můstek pro další dlouhodobou kolonizaci Severní Ameriky, kráčejíc vstříc potenciálnímu konfliktu se Spojenými státy. Mnozí opomínají, že New Orleans a jih USA byl dlouho frankofonní.

Dominance Francie v Americe by mohla v konečném součtu – v případě vítězství v napoleonských válkách – pomoct převaze Paříže nad Londýnem a tak i příchodu "Pax Francorum", čili jakési alternativy Pax Britannica neboli století relativního míru vlivem dominance Británie na světovém kolbišti.

Je to samozřejmě velmi spekulativní – Amerika do napoleonských válek prakticky nezasáhla, Napoleon by tak musel mít velké štěstí nejen na Haiti, ale i v Rusku. Třeba by se však v případě akvizice Severní Ameriky spokojil s novým životním prostorem v Novém světě a válka o Evropu, stejně vedená primárně z ekonomických důvodů, by mohla žhnout mnohem méně.

Francie by nejspíše nikdy nemohla přímo dominovat Královskému námořnictvu – nutnost udržet plynulý obchod z "její" Severní Ameriky by však musela Paříž donutit se Britům minimálně vyrovnat. Zbytek éry kolonialismu by tak mohl připomínat svéráznou studenou válku.

Vítězný Jih rozděluje Ameriku vedví

Existuje jedna teze, podle níž by se historie v případě vítězství Richmondu nad Washingtonem D. C. mohla odehrát více méně identicky – vzdor absenci otroctví nebyla "naše" Amerika zrovna rájem rovnoprávnosti ani století poté, i vítězný Jih by časem mohl (ale také nemusel!) přistoupit ke zrušení otroctví. Všechny tyto možnosti ale obvykle spoléhají na to, že Jih by v případě úspěšného tažení pokračoval na Sever, obsadil Washington D. C. a anektoval staré Spojené státy. Co kdyby se však namísto toho podařilo Jihu vyjednat příměří dle svého původní záměru – prostého odtržení?

Stačila by k tomu shoda několika faktorů, zejména by mohla pomoct přímá intervence Británie proti Spojeným státům – nemuselo by se jednat o invazi, stačila by i prostá blokáda a Severu by rychle začaly docházet finance, zatímco Jih by bohatl tím více. Jih sice nikdy neměl ideální početní stavy (Sever jej několikrát přečísloval), ale pokud by například Jih zároveň přislíbil částečné zrušení otroctví za účast ve válce, sebral by Lincolnovi vítr z plachet a Severu jeho morální povýšenost. Válka by mohla po čase skončit vyčerpáním obou mocností, příměřím a vznikem dvou separátních států – USA a CSA.

Rozbitá Amerika by oproti sjednocené Americe byla slabší, a to by mohlo radikálně ovlivnit další průběh zbytku 19. a 20. století. V první řadě lze tušit, že nejpozději do dvou generací by si USA a CSA válku zopakovaly, nejspíše s podobným výsledkem – plichtou –, jak by závodily o osídlení zbytku kontinentu.

Divoký západ by tu byl mnohem divočejší. Obě velmoci by však především rovněž musely výrazněji investovat do pozemních sil a tak limitovat námořnictvo. To je však "v reálné historii" nejen nejsilnější americkou defenzivní, ale i ofenzivní zbraní, a činí s ní supervelmoc. Pokud by nedošlo na snahu o sjednocení nebo dobyvačné vítězství CSA či USA o dominanci ve 20. století, žádná Amerika by zázračně nepřispěchala Evropě na pomoc v první ani druhé světové válce a Německo, potažmo Rusko, by nejspíše dominovaly kontinentu.

Rozbitá Amerika by se nikdy ani nestala světovou velmocí a nejspíše by mohla čelit potenciální kolonizaci či invazi soupeřů (Japonsko, Sovětský svaz) na vlastním území.

Povstání tchaj-pchingů udělá z Číny supervelmoc

O tomto segmentu čínské historie jste nejspíše nikdy neslyšeli, to je však chyba! Rolnické povstání z let 1850 až 1871 totiž svou velikostí a počtem obětí (přes 20 milionů zabitých civilistů) platí za konflikt, který výrazně překonává dobovou občanskou válku v Americe, ale třeba i první světovou válku.

Zapomenuté krutosti povstání konkuruje snad jenom bizarnost původních kořenů konfliktu, na jejichž počátku je rebelie křesťanských konvertitů proti Pekingu. Zní to triviálně, po pár letech však tchaj-pchingové ovládali území s 30 miliony lidmi, sídlili v Nankingu a ohrožovali i Peking. Nakonec se podařilo vládě udržet u moci jenom díky staré dobré zahraniční intervenci Spojeného království a Francie.

Netřeba zmiňovat, že Peking byl díky tomu koloniálním mocnostem výrazně zavázán, a tak lze mluvit o výrazném oslabení jeho moci a ambicí až do třetiny 20. století, kdy se slabost projevila v konfliktu s Japonskem. Porážka tchaj-pchingů de facto odložila nástup Číny na pozici regionální a poté světové velmoci o 50, možná až 100 let. Čína tchaj-pchingů byl ovšem byla radikálně jiná, a to možná doslova. Ve výsledku by se z Říše středu (tchaj-pchingové pojmenovali svůj stát Nebeskou říší velkého míru, ale nekažme si zkratky) mohla stát křesťansky-fundamentální, avšak paradoxně zároveň velmi protizápadně naladěná supervelmoc. A to již kolem roku 1915.

Pokud by se dobové události v Evropě odehrály nezměněně, nástup Číny na asijský trůn by byl limitován jenom Japonskem, protože koloniální velmoci by měly jiné problémy. To by pořád znamenalo, že by fundamentální Čína mohla ve druhé světové válce sehrát víceméně identickou roli jako Japonsko – vzhledem k hranicím sdíleným se Sovětským svazem by však zřejmě v případě její aliance s Třetí říší (nebo jiným ekvivalentem) Sověti válku prohráli,

Čína by totiž zřejmě mnohem méně mířila vstříc konfliktu o Pacifik bojovanému s Amerikou a využívala by spíše svou sílu na zemi. Ve výsledku by mohla Čína na straně této hypotetické Osy světovou válku ustát, vyjít ven jako supervelmoc a proměnit druhou polovinu století na konflikt mezi dvěma pojetími křesťanství namísto ideologií.

Druhá světová válka proběhne mezi USA a Británií

Historické problémy mezi Británií a USA jsme již nakousli. I když lze dnes vztah mezi oběma státy vnímat skoro jako „parazitickou symbiózu“ a zánik Britského impéria ve prospěch USA spíše jako předání štafety v rámci rodiny, ještě ve 30. letech 20. století braly oba státy možnost vzájemné války dostatečně vážně na to, aby vstříc ní činily preventivní kroky.

Znám je Rudý válečný plán, který vypracovalo US Navy pro potenciální konflikt s Královským námořnictvem. Podobné plány však nejsou tak šokující, podstatnější je, že americká armáda z obav z konfliktu s Británií a její Kanadou rovněž přistoupila ke stavbě vojenských letišť poblíž hranice s Kanadou.

Na tento konflikt samozřejmě nikdy nedošlo, kdyby však historie vzala několik jiných cestiček, druhá světová se mohla dominantně odehrát kolem Severní Ameriky, nikoliv Evropy a východní Asie. Stačilo by, aby hospodářská krize či poválečné repatriace po roce 1920 a 1930 nezasáhly Německo tak silně, aby se tu k moci dostali radikálové, potažmo aby stalinistický Sovětský svaz neměl plány na světovládu – třeba proto, že se věnoval občanské válce o dekádu déle. Vzájemné soupeření Británie a USA by časem jistě zažehlo vytváření ideových bloků a nějakou cestu vstříc krizi.

Původní vize konfliktu by byla spíše limitovaná – Kanada by nemohla čelit americké pozemní síle a čekala by na britské posily, britský plán však počítal s tím, že Kanada bude ponechána napospas a Královské námořnictvo se toliko pokusí o blokádu – do zápasu o světovládu se nikomu nechtělo.

Jak se ale obával Rudo-oranžový válečný plán, Británie by mohla uzavřít alianci s Japonskem (ostatně, to bylo spojencem Dohody v první světové válce) a v tom případě by válka zřejmě vypadala daleko brutálněji. Zvláště pokud by USA reverzně uzavřelo alianci s Francií nebo Německem, aby poškádlilo Británii z druhé strany. Kdo ví, třeba by v případě slabšího Německa a Sovětského svazu za spojence Ameriky proti Anglánům platilo i dobové Československo…

Výsledek takové alternativní druhé světové války těžko odhadovat. USA by nejspíše přežily, kdyby však došlo na invazi z obou směrů, mohlo by dojít na rozpad nebo výrazné oslabení – stejně tak by Washington mohl vše ustát a učinit Wales Normandií této historie. Když se však dva perou, třetí se směje.

Pro své postavení a vyčerpání poválečných velmocí tak můžeme spekulovat, že roli Británie, potažmo USA jako garanta světových námořních obchodních tras, by mohlo přebrat třeba Mexiko, které by v případě boje nejspíše neodolalo pokušení vzít si zpět Texas a přilehlé oblasti. Namísto New Yorku bychom tak dnes v každém druhém filmu a sitkomu mohli obdivovat latinskoamerické fešáky kráčející Mexico City!