43 dnů po tragické nehodě seděl znovu v kokpitu Formule 1. Příběh Nikiho Laudy bere dech

Téměř pro každou dekádu ve formuli 1 byla typickou rivalita dvou výrazných jezdců. Jestliže v 80. a 90. letech na sebe strhával pozornost médií souboj Ayrtona Senny a Alaina Prosta, byla 70. léta – a především rok 1976 – ve znamení Nikiho Laudy a Jamese Hunta. Možná by jejich soupeření zaniklo v řevu motorů a nekonečném nomádství týmů F1 nebýt Laudovy osudné nehody na německém okruhu v Nürburgringu 1. srpna 1976.

Legenda Formule 1 Niki Lauda zemřel v pondělí 20. května 2019 ve věku 70 let. Důvodem byly jeho vleklé zdravotní problémy.

Lauda: 1976 – divoká jízda začíná

Rok 1976 ve formuli 1 byl jednoduše jiný a dechberoucí. V době, kdy se rychlost cenila nade vše, představoval souboj Lauda vs. Hunt jasně viditelnou zkratku. Rakušan Lauda ve Ferrari i Angličan Hunt v McLarenu stíhali jeden druhého jakby ostatní jezdci neexistovali. Oba měli ty nejlepší vozy, které byly k dispozici, zásadně se ale lišili povahou. Vznětlivý Hunt byl úplným protipólem cílevědomého a pedantského Laudy.

V prvním závodě sezóny v Brazílii Hunt odstoupil a Lauda dojel jako první. Totéž zopakoval v Jihoafrické republice, kde už Hunt skončil na druhém místě. V americkém Long Beach musel Hunt opět odstoupit, ale v následujícím závodě ve Španělsku vyhrál a Lauda skončil druhý.

Tím na dlouhou dobu skončila příležitost vidět oba soupeře na stupních vítězů současně. Na okruhu ve Spa-Francorchamps v Belgii a poté v Monaku dojel Lauda na prvním místě, Hunt dvakrát odstoupil. Ve Švédsku dojel Lauda jako třetí, Hunt byl až pátý. V následujícím závodě ve Francii se karta obrátila – Hunt po dlouhé době kolem sebe chrlil šampaňské z prvního místa na stupních vítězů, zatímco Laudovi selhal motor.

Na okruhu Brands Hatch v Anglii 18. července došlo k mimořádné situaci – James Hunt sice vyhrál, ale komisaři ho o dva měsíce na to diskvalifikovali. Lauda se tedy dodatečně posunul na jeho místo. Ve filmu Rivalové scénáristé Huntovo potrestání situovali do Španělska – jakoby nechtěli touto lapálií zatížit Huntovu rodnou Anglii.

Zelené peklo jménem Nürburgring

V létě 1976 Mistrovství světa vstoupilo do druhé poloviny, aniž kdo tušil, jak dramaticky se následující 10. závod zapíše nejen do historie F1, ale především do života Nikiho Laudy.

Nürburgring je asi nejslavnější závodní okruh na světě. Vznikl ve 20. letech minulého století ve snaze přinést práci do jedné z nejchudších oblastí Německa. U jeho vzniku stál císař Vilém II. a byl to v té době největší stavební projekt německé vlády, kde našly práci tisíce lidí.

Jenže v roce 1976 byl okruh beznadějně zastaralý, a to hlavně pokud šlo o bezpečnostní opatření. Smutně proslulou byla jeho severní část zvaná Nordschleife (Severní smyčka), na jejíchž 22 kilometrech a 800 metrech bylo zhruba 180 zatáček. Trať vedla hustým lesem často se strmými srázy po stranách a do roku 1976 si vyžádala sedm desítek obětí.

Zlepšit podmínky na Nordschleife byl nadlidský úkol navíc komplikovaný místním silně proměnlivým počasím. „Jak chcete zajistit bezpečnost na 46 kilometrech? Okruh má 23 kilometrů, ale po obou stranách dráhy musí být hasiči, zdravotníci a traťoví maršálové,“ vzpomíná na tehdejší situaci Jackie Stewart, bývalý skotský pilot Formule 1 a mistr světa z let 1969, 1971 a 1973. On sám v roce 1968 v monopostu Matra-Ford závod na Nürburgringu vyhrál, ale v cíli nazval okruh Zeleným peklem. Trefné označení se okamžitě ujalo.

Lauda a oheň

Niki Lauda Nürburgring dobře znal – jako jediný ho v tréninku v roce 1975 zajel pod 7 minut – a měl před ním respekt. O rok později týden před závodem při hlasování pilotů Formule 1 marně usiloval o jeho zrušení. Proti byl i James Hunt, který potřeboval rakouského rivala za každou cenu porazit. Ani jeden z nich v tu chvíli netušil, jak vysoká ta cena bude.

Ráno 1. srpna 1976 drobně pršelo a trať byla mokrá. Už ve druhém kole v části zvané Bergwerk Laudovu Ferrari 312 T2 na chvíli ustřelila záď a vůz nekontrolovatelně narazil do bariéry. Lauda přitom ztratil helmu. Vzápětí začalo hořet palivo proudící z roztržené nádrže a chvíli poté do vraku nešťastně narazili Bett Lunger a Harald Ertl. Podařilo se jim vylézt z aut a spolu s dalšími dvěma závodníky Arturem Merzariem a Guyem Edwardsem se snažili Laudu vyprostit.

Jisté je, že bez pomoci těchto čtyř závodníků by Lauda uhořel. Celou dobu nehody byl při vědomí a podle Edwardse neustále opakoval „dostaňte mě ven“. I když v ohnivém pekle strávil jen asi minutu, byl Lauda v kritickém stavu. Měl silně popálenou pravou půlku hlavy, shořely mu vlasy a téměř celé pravé ucho a oheň vážně poškodil oční víčka. A také nadýchal se horkého jedovatého kouře, který mu silně poškodil plíce. Vrtulník ho dopravil do nemocnice, ale nějakou dobu to vypadalo, že nepřežije.

Laudovo zmrtvýchvstání

Zatímco Lauda ležel v nemocnici, jely se další dva závody – v Rakousku, kde Hunt dojel jako čtvrtý, a v Nizozemsku, kde Hunt triumfoval na prvním místě. Lauda měl po závodě v Nürburgringu 54 bodů, Hunt byl za ním se 44 body. Huntova vítězství snižovala náskok, který Lauda vybudoval v první polovině seriálu. Laudu ta situace elektrizovala, sledoval oba závody v televizi a nutil lékaře, aby s ním něco provedli. Chtěl se co nejdřív vrátit na trať.

Když se těžce popálený ve speciálně upravené helmě objevil v Monze, způsobilo to šok. Už 12. září, pouhých 43 dnů po tragické nehodě, seděl Niki Lauda ve svém červeném Ferrari na startu další Velké ceny. V tréninku se kvalifikoval na pátou startovní pozici, zatímco James Hunt se musel spokojit se startem z 27. místa z celkových 29. Lauda nakonec dojel čtvrtý, Hunt po 11 kolech ze závodu odstoupil. Ferrari na domácí půdě triumfovalo – ještě lépe než Lauda zajel okruh v Monze jeho stájový kolega Clay Regazzoni, který skončil jako druhý. Všechny ovace ale patřily Laudovi. V následujících dvou závodech Hunt vrátil Laudovi úder – v Kanadě i v USA dvakrát zvítězil, zatímco Lauda dojel jako osmý, respektive třetí. Rivalové byli opět ve hře.

Poslední Velká cena roku 1976 se jela na okruhu v japonské Suzuce – v mlze a hustém dešti. Podmínky byly takové, že dokonce i Hunt navrhoval, aby se závod nejel. Lauda v tu chvíli vedl a stal by se vítězem celého ročníku Formule 1. Jenže organizátoři prosadili svou. V dramatickém závodě se Lauda rozhodl neriskovat a odstoupil. Aby ho porazil, musel Hunt dojet nejhůře na třetím místě. A přesně to se i stalo. James Hunt vyhrál celý ročník o jediný bod před Nikim Laudou a stal se mistrem světa za rok 1976.

Poslední z rivalů

I tady scénáristé filmu Rivalové zatlačili na emoce a soupeření Lauda-Hunt přibarvili. James Hunt ve skutečnosti na své vítězství nereagoval filmovou hláškou „tak a teď se půjdu opít“, ale vzdal respekt Laudovi. „Je mi opravdu líto Nikiho. Je mi líto, že závod musel proběhnout i za takových okolností. A upřímně řečeno, vy víte, že jsem chtěl vyhrát šampionát a cítil jsem, že jsem si zasloužil ho vyhrát. Ale také jsem cítil, že i Niki si zaslouží vyhrát a jen bych si přál, abychom to mohli sdílet.“ Což dost dobře nebylo možné.

Po kritickém roce 1976 se Lauda a Hunt už nikdy do tak těsného souboje nedostali. Lauda zvítězil znovu v roce 1977 a ještě v roce 1984 s McLarenem poté, co se vrátil z odpočinku. James Hunt si naplno užíval slávy mistra světa, ale v dalších letech se mu nedařilo. Hodně si sliboval od roku 1978, jenže za celou sérii nasbíral jen devět bodů. V roce 1979 se s F1 rozloučil ve stáji Walter Wolf Racing a působil jako sportovní komentátor přenosů závodů F1. V roce 1993 v pouhých 45 letech zemřel na infarkt.

Jeho rival Niki Lauda zemřel v pondělá 20. května 2019 a navzdory hrůzostrašné nehodě se těšil relativně dobrému zdraví. Jeho vášní se stalo létání – postupně založil letecké společnosti Lauda Air a Niki. V roce 2013, kdy byl do kin uveden film Rivalové, o Huntovi prohlásil, že zemřel příliš brzy a příliš mladý. „Přál bych si, aby tu byl, aby viděl film. To by bylo to nejlepší.“

(mih)