Hackování klimatu je tady: úprava atmosféry, moří i pouští

Hackování klimatu

Poručíme konečně větru, dešti, nebo je lidstvo odsouzeno klima poškodit novým, originálním způsobem?

Jak jsme si nedávno probrali, lidstvo upravovalo pozemský ekosystém vědomě či nevědomě, v dobrém i ve zlém prakticky od počátku civilizace. S množením studií potvrzujících nezvratnou změnu klimatu, ať už vyvolanou lidmi či nikoliv, vyvstávají dvě možná řešení – přizpůsobit se novým podmínkám, nebo je zvrátit.

Právě to druhé slibují plány tzv. geohackingu, čili inženýrského oboru zabývajícího se úpravou samotného pozemského ekosystému.

První krůčky

Úprava regionálních i globálnějších pozemských podmínek rozhodně není lidstvu nová – ať už jde o průmyslová hnojiva, vodní stavby nebo třebas i marginální pokrok ve včelařství, člověk se v minulosti rozhodně nebránil způsobům, které měly razantní vliv na životní prostředí. Dřívější metody, které bychom dnes nazvali geohackingem, však povětšinou primárně na změnu ekosystému necílily. Právě v tom se vize na budoucí úpravy Země liší. Vzhledem k dosavadní historii má však záměrný geohacking řadu odpůrců.

Kritici geohackingu vytýkají, že natolik komplexní systém, jako je Země, ještě nechápeme dostatečně dobře, abychom zároveň uměli čelit nepředvídatelným důsledkům našich zásahů. Jedná se o klasický argument, že by si člověk "neměl hrát na Boha". Klasickým příkladem druhotných vlivů nějakého megalomanského projektu by mohl být rozpad lokálního potravinového řetězce, jenž by následně ohrozil nejen živočichy, ale i lidi samotné.

Typickým příkladem je nynější masivní úhyn medonosných včel, nejprve v USA a poté i jinde po světě včetně Evropy. Ten je známý jako Colony Collapse Disorder (CCD, počeštěně obvykle známo jako „kolaps včelích kolonií“) a za posledních několik let stál pouze v přepočtu na přímé i nepřímé ztráty stovky miliard dolarů. Nejde jen o úhyn včelstev, protože řada lokálních plodin je závislá na opylování včelami, CCD tak hrozí narušit celý potravní řetězec, na jehož konci je člověk-konzument. Farmáři mají sice v záloze další metody opylování, ty však zvyšují cenu pěstování, která se nakonec promítne do ceny potravin, a řetězec nerovnováhy pokračuje…

Nejděsivější skutečnost je, že příčiny CCD dodnes nejsou známé. Spekuluje se sice nad celou baterií možností – od vlivu pesticidů po elektromagnetickou radiaci zaviněnou rozvojem informačních technologií, dokázaný viník však stále uniká.

Příliš lákavé možnosti

Při podobné úrovni znalosti, či spíše neznalosti přírodních zákonitostí, proto geohacking vyvolává víc obavy než nadšení. Přesto by možná rizika neměla utlumit jeho potenciál – geohacking totiž nakonec může být nejlepší nadějí lidstva nejen na záchranu Země, ale i teraformaci jiných planet. A to i když jeho současné vize zní trochu jako něco ze starých Bondovek.

První na ráně jsou možnosti ovlivnění atmosféry, jejich cena a technologická náročnost by totiž byla řádově nižší než v dalších příkladech. Mluví se tak například o zvýšení odrazivosti mraků přidáním částeček sulfátu, budoucích aerosolových nanomateriálů či přímo flotil miniaturních balonových robotů. Ty by mohly vzduchem poletovat roky a zvýšily by odrazivost části slunečního svitu, který jinak napomáhá skleníkovému efektu. Sluneční svit však nemusíme odrážet jenom těmito „neviditelnými“ metodami, ale klidně i vypuštěním staré dobré kosmické clony, která by se postavila mezi Zemi a Slunce.

Na první pohled obdobnou, ale ve svém jádru opačnou odnoží jsou možnosti na využití oceánu. Kde v případě atmosféry šlo o odražení globálního oteplování, u moře se naděje naopak upínají na využití jeho rozsáhlé skladovací kapacity. Objevila se tak například vize – a podobný nelegální geohackovací projekt v Kanadě ji před rokem již uskutečňoval – na podporu růstu mikrooganismů, které pohlcují oxid uhličitý. Idea zní: jakmile do sebe přemnožené organismy CO2 nasají, odumřou a dopadnou na oceánské dno. Ve snaze zabránit překyselení oceánů tímto postupem přišli vědci i do protiútoku – vysypáním velkého množství křemíku, vápence a dalších alkalických sloučenin by se opět měl podpořit růst bakterií s tak zvrátit kyselost…

Poslední a řádově nejnáročnější možností geohackingu jsou přímé povrchové úpravy vedené lidmi. Například proti vzrůstající hladině moří tak vyvstala možnost zatopit níže položené oblasti na Zemi mořskou vodou a tak hladinu snížit. Proces by se neobešel bez dodatečného prohlubování a patří tak spíše do říše snů, jistý půvab však skýtá. Analogicky je na tom i druhá vize na přeměnu Sahary v deštný prales. Stačí k němu pár maličkostí – desalizace mořské vody pumpované do vnitrozemí, kde dojde na obrovskou sadbu plodin odolných vůči horku, a pak už jen dva biliony dolarů.

Plány geohackingu však nemusejí nutně obsahovat armády bakterií, citelného efektu by se dosáhlo i masivní sadbou stromů a jinými postupy, za něž by se mohly postavit i ekologické organizace. Geohacking však krom ekologů může začít zajímat i armády, a pak by už jeho finanční stránka nemusela být tak problematická.

Na každý pád se ukazuje, že lidstvo ve své snaze o úpravu Země rozhodně nepřestane – tentokrát si je však jisté, že už ví, kde minule udělalo chybu…

Ladislav Loukota