28. září 2022 06:00
Adam Vala

Je vyvolávání duchů nebezpečné? Strašidelné příběhy varují před podceněním spiritistické desky

Zdánlivě nevinná tabulka se dvěma řadami písmen a jednou řadou číslic se stala rekvizitou v řadě hororů. Ouija neboli spiritistická deska byla původně hračkou, která měla v obchodech stejně pevné místo jako například panenky. Její popularita rostla, ale netrvalo dlouho, než se jí lidé začali bát. Kdo věří v duchy, říká, že zahrávat si s ní se nevyplatí. Je to jen hračka, brána pro duchy a démony, nebo něco úplně jiného?

Píše se únor roku 1891 a v novinách se začínají objevovat první reklamy na ouiju, báječnou mluvící desku. Ta byla inzerována jako předmět, který dokáže zodpovídat otázky ohledně minulosti, přítomnosti i budoucnosti, funguje jako pojítko mezi známým a neznámým a je zdrojem zábavy napříč všemi společenskými vrstvami. Co dříve bylo běžným zbožím v hračkářstvích je dnes považováno za obávaný portál, kterým do světa živých mohou vstoupit všemožné entity.

Skupinová zábava a napětí

Princip spiritistické desky je od jejího vzniku stejný. Skupina lidí položí planžetu na desku s písmeny, čísly a slovy „ano“, „ne“ a „sbohem“. Zatímco zpočátku stačilo si ke hře sednout, dát prsty na planžetu a začít se ptát, časem se lidé uchýlili k přímému vyvolávání zesnulých, kteří jim měli dávat vytoužené odpovědi.

Jedním z pravidel už v původních návodech bylo, že je hra určená pro dvě a více osob. Toto pravidlo si později lidé vyložili tak, že hrát v jednom člověku je nebezpečné, protože neznámá entita může desku použít jako bránu k tomu, aby z člověka sála energii a ohrozila ho třeba i na životě. Stejně tak je tabu se na konci hry nerozloučit. Podporují to příběhy, které mezi sebou hráči sdílejí.

Děsivé příběhy

S ouijou si hrála například žena jménem Abby. Když ji hra přestala bavit, rozhodla se jít spát. Zatímco se chystala do postele, její vypnutý počítač se sám zapnul a obrazovka zmodrala. Znovu ho vypnula, ale situace se opakovala. Skutečně vyděšená začala být ve chvíli, kdy počítač úplně odpojila od elektřiny, ale přesto znovu sám naskočil a obrazovka znovu zmodrala.

Dnes už třicetiletý Vince vzpomíná, jak se v dětství pustil do hry s deskou s kamarádem. Sotva začali hrát, rozblikaly se žárovky, v místnosti bylo najednou chladno a prostřednictvím planžety se s nimi měla spojit duše, která udala ruské jméno a tvrdila, že její život byl ukončen vraždou.

Vyděšení chlapci se běželi do kuchyně najíst, aby na svůj zážitek na chvíli zapomněli. Nedošlo jim ale, že se musí rozloučit. Když se vrátili do místnosti, věci z polic byly rozházené po zemi, ale ouija byla stále na místě, na kterém ji nechali. Jen v odrazu zrcadla to vypadalo, jako by se planžeta pohybovala.

Základ pro horory

Podobných příběhů je k dnešnímu dni na internetu v podstatě nespočet. Tvůrci hororových trháků se proto pochopitelně chytili nápadu použít spiritistickou desku jako prostředek zla. Vznikly tak snímky jako Ouija, 13 duchů, V zajetí démonů 2, I Am Zozo nebo Exorcista. V nich většinou entita, která pronikla do lidského světa skrze desku, ovládá životy těch, kteří ji vyvolali. Je ale něco takového skutečně možné?

Víra jako klíč

Podle Roberta Murcha, který působí jako předseda spolku zaměřeného na tyto desky s názvem Talking Board Historical Society a je zároveň sběratelem a historikem, se síla desek nedá jen tak zapřít. Skeptici mohou z vlastních zkušeností tvrdit, že jde skutečně jen o nevinnou hru, ale právě jejich uzavřenost může být důvodem, proč se s ničím paranormálním nesetkali.

„Kdo nevěří v Boha, tomu se nedostává zázraků, kdo nevěří v duchy, s tím se nespojí. Pokud jste těmto věcem otevření a věříte v ně, vnímáte to jinak. Proto je ouija tak populární a neuvěřitelně fascinující,“ řekl.

Robert Murch zároveň nevyvrací, že pro ty, kdo na duchy a démony věří, může být manipulace se spiritistickou deskou skutečně nebezpečná. Při neopatrném zacházení podle něj mohou do světa proniknout entity, které budou lidem škodit a zbavit se jich bude možné třeba i jen s odborníky. Psychologové to ale vidí jinak.

Síla podvědomí

Pokud se skeptici na něčem shodnou s Robertem Murchem, je to myšlenka, že víra v duchy ovlivňuje, jaká bude zkušenost hráčů. Lidé podle psychologů totiž často natolik chtějí a přejí si, aby je skutečně s někým či něčím spojila, že zcela nevědomě hýbou planžetou sami. Nemusí si to uvědomit ani po skončení hry.

Konkrétně se má jednat o ideomotorické pohyby, které nejsou vykonávány záměrně a vědomě. Kromě spiritistické desky je tento efekt pozorován například u manipulace s věšticím kyvadlem, je tedy třeba mít se před ním na pozoru.

Zdroj: Smithsonian Magazine

Adam Vala

Populární filmy na Prima Zoom