Strach z nemrtvých nutil živé k hrozným činům. Useknutí hlavy nebylo nejhorší
Po stopách nemrtvých – nemrtví
Kameny v ústech, rozčtvrcená těla nebo probodnutí kůlem. Proč se ve středověku, ale i po něm pohřbívalo drastickým způsobem?
Různé typy nemrtvých patří mezi oblíbené postavy hororových příběhů. Mezi ty nejpůsobivější horory ale patří sama myšlenka, že existence nemrtvých se kdysi brala jako součást reality. Byť se dodnes nepodařilo spolehlivě vypátrat důkaz o existenci takzvaných revenantů, archeologové stále nacházejí stopy lidové prevence v podobě praktikování různých způsobů, jak zabránit upírům a dalším typům umrlců opustit hrob a terorizovat živé.
Kategorie umrlců
Stopy víry v nemrtvé můžeme najít od 14. století, kdy epidemie moru způsobila všeobecnou paniku a s tím spojenou hysterii. Ještě v 18. století se ale pohřbívalo tak, aby se společnost uchránila před příšerami z mýtů. Mezi nejrozšířenější nemrtvé patřili tzv. revenanti, umrlci, kteří opouštěli hrob a vraceli se mezi živé, aby pojídali jejich maso.
Podobně častí a svým způsobem nebezpečnější byli požírači. Jejich nebezpečí spočívalo v tom, že aby škodili, nemuseli opouštět hrob. V hrobě začali požírat svůj rubáš nebo vlastní tělo. Tím vysávali životní sílu ze svých pozůstalých.
Jak zabránit zmrtvýchvstání
Proměna v nemrtvého se předpokládala především u popravených jedinců nebo u lidí nakažených morem. Aby se jim zabránilo požírat ve svém hrobě, byl jim zpravidla umístěn do úst nebo pod bradu kámen, případně železný srp přes krk. Aby se revenanti nemohli vyškrábat z vlastních hrobů, byli svázáni nebo zatíženi balvany, který drtil kosti.
Jak ukazuje i dokument Po stopách nemrtvých na Prima ZOOM, lidé se samozřejmě uchylovali i ke spolehlivější prevenci, a tak byli někteří podezřelí pohřbívaní s hlavou uťatou a vloženou mezi nohy, případně otočení tváří k půdě, odvrácení od světa živých. Někdy živým postačilo probodnout tělo kůlem. Jakkoli byl strach z umrlců iracionální, prevence bývala více než důkladná.
Zdroj: Wikipedie