Výročí 19. 3. 1813 – světlo světa spatřil legendární objevitel David Livingstone

Jméno cestovatele, objevitele, misionáře, lékaře a bojovníka proti otroctví Davida Livingstona známe asi všichni. Jeho životní příběh v sobě nese nespočet nečekaných zvratů, velkého odhodlání a vpravdě historických objevů. David Livingstone se stal legendou a uznávaným objevitelem již za svého života a jak roky šly, jeho věhlas stoupal. Vezměme to ale pěkně od začátku.

Zrození legendy – David Livingstone

Malý Davídek se narodil před 205 lety 13. března 1813 ve skotském městečku Blantyre nedaleko Glasgow. Jeho otec obchodoval s čajem a bavlnou. Rodina byla silně věřící a ctila křesťanské tradice. Malý David věnoval každou volnou chvíli čtení knih a poznávání krás a tajů skotské přírody. Silná křesťanská víra a touha objevovat nové a doposud nepoznané věci měly zcela zásadní vliv na jeho další život. Na univerzitě v Glasgowě vystudoval řečtinu a medicínu.

Po úspěšném absolutoriu odešel do Londýna a začal pracovat pro Londýnskou misionářskou společnost. Jeho prvním cílem byly misie v Číně. Paradoxně v tom byly vlastně drogy, konkrétně opium, jež ve spojení s neklidnou politickou situací donutily mladého Livingstona změnit plány. V roce 1840 vyrazil s Robertem Moffatem do Jižní Afriky. Svůj pobyt v Africe zahájil na misijní stanici Kuruman v dnešní Botswaně. Kromě toho, že měl možnost poznat reálnou práci a fungování v misii, poznal zde i Moffatovu dceru Marii, s níž se v roce 1845 oženil. Marie mu byla velkou oporou a podporovala ho ve všech jeho činnostech. Společně se svou ženou se pak vypravil na sever, kde založili misijní stanice Mabotsa a Kolobeng.

Livingstone v Africe

Afrika dávala Livingstonovi nepřeberné možnosti k průzkumným cestám do neznámých míst. I když jej domorodci zrazovali a tvrdili, že „něco takového nemůže bílý muž dokázat“, přešel v roce 1849 poušť Kalahari a nejen mezi domorodými kmeny si získal značné uznání. Během cesty objevil slané jezero Ngami.

Další jeho cesta vedla opět na sever. Tentokrát v roce 1851 vyrazil s celou rodinou k řece Chobe a podél jejího toku pokračoval až k Zambezi. Marie však onemocněla malárií a její stav se nelepšil, a proto ji poslal i se čtyřmi dětmi do Anglie. Sám pokračoval ve svém misijním poslání a snaze šířit evangelium mezi africkým obyvatelstvem.

Další tři roky trvající expedici uskutečnil v letech 1853–1856. Rodinu tentokrát zanechal v Londýně. Opět se vrátil k řece Zambezi. Jeho první kroky vedly na západní pobřeží Afriky, z něhož se vrátil a podél hlavního toku Zambezi došel až k jejímu ústí do Indického oceánu. Byl to velký počin, během něhož objevil Viktoriiny vodopády. Stal se vůbec prvním Evropanem, kterému se podařilo přejít jižní část afrického kontinentu ze západu na východ. Trasa jeho pochodu vedla z angolské Luandy do Quelimane v Mosambiku.

Když se v roce 1856 vrátil do rodné Británie, dostalo se mu poct a uznání jako slavnému cestovateli. Stal se legendou.

Ztráta ženy a další velké objevy

Livingstone zůstal v Británii necelé dva roky a již v roce 1858 zorganizoval další objevnou výpravu do nitra afrického kontinentu. Tentokrát jej doprovázela jeho žena a bratr Charles. O rok později zanesli do map nově objevené jezero Malawi. Kromě objevitelských úspěchů ho na této expedici potkala i životní tragédie. Po smrti své ženy si Livingstone zapsal do deníku: „Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si přál zemřít.“ Navzdory této tragické události dokončil plánovaný průzkum v oblasti řeky Zambezi a přes Bombaj se v roce 1864 vrátil do Londýna.

Jako další cíl si Livingstone stanovil objevení pramenů řeky Nilu. Tato expedice začala v roce 1866 na Zanzibaru. Při cestě západním směrem objevil jezera Tanganika a Mweru. U jezera Bangweulu došel k závěru, že je zdrojnicí pro řeku Kongo. Objasnil tak spekulace o prameni tohoto veletoku.

Další průzkumné cesty mu ztrpčovalo stále se zhoršující zdraví a obchodníci s otroky. Protože o sobě nedal dlouho vědět, byl v Londýně byl prohlášen za nezvěstného. Vyčerpaný se vrátil až do vesnice Udžidži na břehu jezera Tanganika. Tady jej také našel sir Henry Morton Stanley, jenž se ho vypravil hledat.

I když Livingstonovi nepřálo zdraví, vypravil se v roce 1872 hledat prameny řeky Lualaby. Zemřel 1. května 1873 ve vesnici Ilale na břehu jezera Bangwelu, aniž by dosáhl svého cíle. Říká se, že srdce Davida Livingstona pohřbili domorodci pod strom, pod nímž naposledy vydechl. Jeho tělo poté nabalzamovali a zahájili asi nejdelší pohřební pochod, který se kdy uskutečnil. Než dosáhli pobřeží, ušli během devíti měsíců neuvěřitelných 1500 km. Následovala ještě dlouhá cesta lodí. Teprve 5 let po smrti bylo tělo Davida Livingstona se všemi poctami pohřbeno v Londýně ve Westminsterském opatství.

Vzor pro další cestovatele a objevitele

Mezi nejznámější výroky Davida Livingstona patří věta: „Půjdu kamkoliv, pokud je to dopředu.“ Byl nesmírně pečlivý a systematický. Do map zanesl tisíce přesně změřených bodů. Z deníků můžeme vyčíst detailní popis jeho objevných cest. Vzorem nám může být i jeho v té době nebývale vřelý vztah k domorodému obyvatelstvu, které bral jako sobě rovné a přistupoval k nim bez jakýchkoliv předsudků nebo náznaků rasismu. Dokázal se tak bezpečně osamoceně pohybovat v neprobádaných oblastech.

Livingstone je autorem i řady publikací a cestopisů. Jmenujme alespoň jeho prvotinu, která vyšla v roce 1857 v Londýně pod názvem „Missionary Travels and Researches in South Africa“. Tato kniha je zajímavá také tím, že jako jediná z Livingstonových prací byla přeložena do češtiny a v roce 1924 vyšla pod názvem „Napříč Afrikou“.

Text: David Hainall