Masakr v Lindisfarne započal krvavou éru Vikingů. K negramotným barbarům měli daleko

Rok 793 je obecně chápán jako úsvit „vikinského věku“. Právě v tuto dobu započalo rozsáhlé drancování, plenění a dobývání evropského území drsnými severskými válečníky. A ačkoliv se nejednalo o úplně první vikinský vpád na britskou půdu, útok na nechráněný klášter Lindisfarne vehnal nervy drásající strach do očí lidu z anglosaských království a Evropy. Zatímco křesťanství postupně civilizovalo obyvatele západní Evropy, zocelený lid Švédska, Norska a Dánska se stále klonil k pohanství. Svoji energii totiž investoval do válečnictví a lupičství, se kterým se křesťanské kázání příliš neztotožňovalo.

Vikinská privilegia

Proč lidé severského původu začali sužovat vzdálené britské a evropské břehy, není zcela jasné. Možná je v průběhu pozdního 8. století začal trápit hlad a drsné klimatické podmínky nebo prostě vycítili příležitost rozšířit svá území a začít konečně obchodovat s nejvzdálenějšími kouty světa. Hlavním strůjcem útoků byla s největší pravděpodobností kombinace mnoha rozličných faktorů. Ať už je ale pravda jakákoliv, tito lidé museli – kromě odvahy – vynikat nemalým technologickým pokrokem. Jedině tak bylo možné zdolat obrovské vzdálenosti.

Ve starobylém světě byla veškerá plavba soustředěna na pobřežní vody a relativně klidné Středomoří. Zdolání nekonečných vodních ploch, jako je například Severní moře, bylo na tehdejší dobu příliš nebezpečné a riskantní. Ovšem navzdory své nepravdivé pověsti primitivních a divokých nájezdníků měli Vikingové již v té době pokročilé námořní zkušenosti a technologie, které jim společně poskytly velký konkurenční náskok. Disponovali tak schopností dosud nevídanou – udeřit kamkoliv a bez sebemenšího varování. Nebojácní válečníci si byli svých privilegií ostatně dobře vědomi, což značné části světa také záhy dokázali.

Čtěte také: Slavný vikingský drtič lebek – byl žena. Archeology i historiky objev zaskočil

Zruční řemeslníci

Úspěšné nájezdy vyžadovaly v prvé řadě kvalitní a rychlé lodě. Robustním kýlem zruční řemeslníci zajistili mohutné stěžně a posílili celkovou stabilitu, což námořníkům umožnilo plachtit nebo efektivně veslovat. Bohaté archeologické nálezy řadí severské stavitele mezi mimořádně schopné. Mnoho udatných Vikingů bylo totiž pohřbeno po boku svých pozemských věcí a někdy i honosných lodí. Například plavidlo Gokstad, náhodně objevené u vesnice Sandefjord v Norsku, bylo ve své době skutečně pokrokovou lodí. Základnu tvořila 23 metrů dlouhá dubová prkna, která si tak hravě poradila i s většími vlnami a bouří. Navíc díky důmyslné konstrukci byla loď rychlá, flexibilní a mělký ponor umožňoval snadné vylodění v blízkosti pobřeží. Takové lodě si ovšem mohli dovolit jen vysoce postavení válečníci.

Překvapení mniši

Zadumaným mnichům opatství Lindisfarne nebylo o vikinské zuřivosti v roce 793 nic známo. V té době se prostý lid potýkal s nepřízněmi počasí, nemocemi a hladem. Že se severští válečníci rozhodli 8. června roku 793 zaútočit právě tady, ukazuje buď na mimořádné štěstí, nebo překvapivě přesné informace a strategické plánování. Katolický klášter u pobřeží severovýchodní Anglie byl totiž plný bohatství sloužícího k náboženským obřadům. Drahocenné předměty byly prakticky nezajištěné a případná válečná pomoc kdesi v nedohlednu. Dle dobové „Anglosaské kroniky“ se vikinský útok zuřivých bojovníků odehrál rychle a překvapivě. K pobřeží doplulo několik dlouhých lodí a začalo dnes jen těžko představitelné drancování plné krve a nářku. Bezbranní mniši byli povražděni, klášter spěšně vyrabován a vypálen.

Vikinská nenasytnost

Útok na klášter Lindisfarne ovšem jen předznamenal začátek intenzivní vikinské kampaně, která sužovala v průběhu 8. až 9. století celé území britských ostrovů. Hned následující rok severští agresoři zaútočili na anglosaský klášter Monkwearmouth a Jarrow (poblíž Newcastlu). Úspěšní nájezdníci brzy zjistili, že jsou domovy věřících snadným a výnosným cílem. Za jejich zdmi totiž nacházeli lehce přenosné a nechráněné bohatství a zásoby. Není tedy ani divu, že mnoho cenných artefaktů z raně středověkého anglického, irského nebo skotského období nepochází z Velké Británie nebo Irska, nýbrž z vikinských hrobů ze vzdálené Skandinávie.

Ostatně získávání pokladů bylo u těchto větrem zocelených válečníků činem důležitým pro vydobytí lepší pověsti a vyššího společenského postavení. Prvními úspěchy ukázali svým krajanům, že ohromné bohatství se ukrývá za mořem, nikoliv v nedalekých lesích. Nadcházející staletí vikinské nájezdy poznamenaly Kyjev, Konstantinopol, Paříž a většinu jejich okolních pobřežních oblastí. Zatímco byly útoky na britských ostrovech a pobřeží Francie a Španělska dílem Vikingů z Norska a Dánska, jejich švédští bratři se vydali přes Baltské moře do Polska, Lotyšska, Litvy a Ruska. Brzy se tak na dobrodružnou cestu vypravili nejen ti nejudatnější a fyzicky zdatnější, ale také lehkovážní synové, političtí exulanti či nešikovní obchodníci. Poutavým příběhům lupičů vracejících se ze zámořského plenění dokázal odolat jen málokdo…

Vikinské povídačky

„Vikinský věk“ stále obklopují populární představy, které jsou vesměs mylné nebo nepřesné. Většina z nich pochází z (ne)vědění katolických mnichů raného středověku nebo z pera zasněných romantických umělců a spisovatelů 19. století. Mezi stále nejznámější mýty o severských mořeplavcích dnešních dní patří skutečnost, že tito válečníci nosili přilby s rohy nebo křídly. Dosud však neexistují žádné skutečné archeologické důkazy, které by tato tvrzení dokázaly. Na Vikingy je rovněž pohlíženo jako na sjednocený barbarský národ. Ve skutečnosti byla v prvopočátcích většina Skandinávie rozptýlena na drobná království. Ta byla řízena vůdci, jež spravovali majetky. Až později se jednotlivé úseky sjednotily do mocného království. A že byli severští nájezdníci negramotní a osobní hygieně nevěnovali příliš pozornosti? Naopak, tito lidé se mohli ve své době pyšnit mnohem zdravějším životním stylem než většina Evropanů. Bohaté nálezy opakovaně dokládají, že používali primitivní holicí strojky, pinzety a mýdla.

Zdroj: English Heritage / Encyclopedia Britannica