Potraviny na příděl: Jak Británie přečkala druhou světovou válku?

Než v září roku 1939 vypukl nejkrvavější konflikt lidských dějin, britská vláda se plánováním distribuce jídla během válečného stavu již zabývala. Nešlo přitom o prozíravost, nýbrž o poučení z chyb a neúspěchů během první světové války.

V Británii vzrostly ceny potravin mezi lety 1914 a 1916 asi o 60 procent. Lidé s nižšími příjmy hladověli, někde nebylo výjimkou naopak plýtvání a nesmyslné hromadění zásob. Až v únoru roku 1918 došlo ke zřízení speciálního ministerstva a zavedení přídělu potravin. Řešení však přišlo příliš pozdě. Objevily se nepokoje a ponurá nálada, někdy podvýživa a smrt. V té době asi ještě nikdo ani netušil, že britskou zkušenost s přídělovým systémem za pár let prověří válka druhá.

Poučeni nezdarem

Jak nadcházející léta ukázala, z historie se Británie poučila. Jakmile se kolem roku 1936 začala objevovat první válečná mračna, britská vláda se rozhodla konat. Sklady pozvolna obtěžkávaly zásoby cukru a pšenice, na kancelářských stolech úředníků vznikala nová strategie přídělového systému potravin.

Každodenní život obyvatel válkou postižených zemí zachycuje dokument Život ve stínu 2. světové války na Prima ZOOM.

Británie tehdy spotřebovala mnohem více jídla, než dokázala vyprodukovat. Dobrým příkladem je slanina. Tamní výrobny uspokojily asi 20 procent poptávky, větší zbytek byl dovážen z Kanady, Dánska a pobaltských států. Dovoz však zahrnoval i potraviny, které by si Británie mohla jinak sama vypěstovat. Mezi miliony tun importovaného zboží patřila například cibule. Před vypuknutím druhé světové války země dovážela dvě třetiny potravin, což bylo něco kolem 55 milionů tun ročně. Do konce roku 1939 se množství snížilo na přibližně 12 tun.

Závislost na importu

S ohledem na geografickou polohu Británie se drtivá většina zásob přepravovala po moři. Všem bylo tudíž zřejmé, že obchodní lodě budou v případě konfliktu středobodem nepřátelského zájmu. Britská závislost na importu (nejen) potravin byla celému světu očividná. Vláda tak musela přijít s řešením, které by hrozící následky zastavení dodávek minimalizovalo. Neřešení a přehlížení situace by jistě vedlo ke hladu a nucené kapitulaci. Vláda zároveň nechtěla riskovat životy námořníků, nemalou roli jistě hrála i vidina snížení nákladů na zbrojení.

V Británii se začaly rozšiřovat poradenské a školicí kurzy. V rámci civilních příprav byly vydávány letáky s informacemi o správném skladování potravin. Zapojena byla televizní a rozhlasová vysílání včetně tištěných brožur. Pozornost se věnovala konzervovaným potravinám, lidem bylo doporučováno zásobovat se moukou, čajem, cukrem, kakaem a jinými surovinami. Se zavedením přídělového systému překvapivě souhlasilo asi 60 % občanů.

Když v roce 1939 válka vypukla, dřívější doporučení přípravy urychlily. Ostatně nebylo nač čekat. Během první světové války bylo pozorováno, že velké množství branců není schopno bránit svoji vlast kvůli špatnému zdraví. To úzce souviselo s chudobou a zejména podvýživou. Odborníci se snažili sestavit takový jídelníček, který dokáže zajistit základní příjem živin nezbytný pro lidskou potřebu. Bazální jídelníček civilního obyvatelstva zahrnovaly například brambory, chleba, cereálie, mléko, sýr, vajíčka, tuk, kompotované ovoce, zelenina, maso a masné výrobky.

Jídlo na příděl

Příděly potravin zavedla britská vláda 8. ledna 1940, tedy pět měsíců po vypuknutí druhé světové války. Systém byl navržen tak, aby zajistil „spravedlivý podíl pro všechny“. Příděly potravin se nejprve týkaly slaniny, másla a cukru. Postupně seznam narůstal a přibylo maso, tuky na vaření, čaj, sýr a některé konzervy. Množství vydávaných potravin se měnilo podle poptávky spotřebitelů a zejména dostupnosti.

Týdenní dávka dospělého člověka zahrnovala asi 113 gramů slaniny a šunky (asi čtyři plátky), kolem 227 gramů masa, necelých 60 gramů másla, zhruba stejné množství sýra, 113 gramů margarínu, podobné množství tuku na vaření, 1,5 litru mléka, 227 gramů cukru, 57 gramů čaje a 1 vejce. Další potraviny jako konzervované maso, ryby, rýže, cereálie a sušenky byly k dispozici v omezeném množství za potravinové lístky.

Už během plánování přídělového systému bylo nejspíše zřejmé, že uspokojit potřeby 40 milionů hladových krků nebude snadné. Důležité potraviny rychle ubývaly, proto musela zasáhnout vláda a přídělová politika. Pro úplnost dodejme, že se přídělový systém netýkal pouze potravin. Mezi regulované komodity patřilo třeba kuchyňské nádobí, nábytek nebo textil. Přídělům se samozřejmě nevyhnuly ani klíčové komodity – kupříkladu pohonné hmoty. Pověřené dozorové ministerstvo regulovalo výrobu a dohlíželo na spravedlivé příděly. Každý muž, žena a dítě dostali potravinové lístky. Ty musely být před nákupem zboží předloženy. Přednostní dávky určitých potravin byly dopřány dětem a nastávajícím nebo kojícím matkám.

Místo parku záhon

Na náměstích a uličkách se často tvořily dlouhé fronty. Ty byly patrné zejména s rostoucím nedostatkem zboží. Zásoby byly omezené, tudíž se ani delší čekání nemuselo vyplatit. Na všechny se zkrátka někdy nedostalo. Spousta Britů tak odcházela s nepořízenou. Příděl se však netýkal všech potravin. Výjimku tvořilo ovoce a zelenina. Ani těchto surovin ale nebylo mnohdy dostatek. Britské ministerstvo zemědělství proto vyzývalo občany, aby chovali králíky a kuřata a na svých zahrádkách a zahradách vlastními silami pěstovali zeleninu. K tomuto účelu bylo také hojně využíváno veřejných parků, kultivaci se nevyhnul ani jindy zelený trávník u Tower of London.

Jelikož bojeschopní muži oblékali uniformy, motyk a rýčů se chopily především ženy. Vláda snaživě nasadila masivní kampaně plné letáků a hesel. Tento program se stal známý jako „Dig For Victory“. A Britové se skutečně činili, neboť do roku 1945 byli schopni vypěstovat asi 75 % veškeré zemědělské produkce. Za vším jistojistě stojí velká píle a dřina, na druhou stranu příliš na vybranou ani neměli. Okolní vody totiž střežily německé ponorky, které byly v eliminaci svých cílů velmi efektivní.

Příděl i po válce

Přídělový systém platil i po skončení války. Teprve na počátku padesátých let byla většina surovin ze seznamu vyškrtnuta. Mezi posledními položkami nechybělo maso. Přídělový systém skončil v Británii až v roce 1954. (V někdejším Československu platil do roku 1953). Zavedené příděly samozřejmě nevyhovovaly všem. Začal fungovat směnný obchod, někteří zkoušeli štěstí jinde, mimo nekonečné fronty.

Jeden ze způsobů, jak si přilepšit, představoval černý trh. Bylo veřejným tajemstvím, že si nemálo obchodníků část zásob ukládalo „bokem“. Jakmile byla příležitost, rezervy rozprodávali obvykle za vyšší ceny. Na své si přišli i drobní zločinci, kteří obchodovali se zbožím získaným pochybnou cestou. Že jich nebylo málo dokládá rok 1941, kdy proběhlo stíhání a potrestání za podvod a nepoctivost 2300 osob.

Text: Petr Smejkal

Každodenní život obyvatel válkou postižených zemí zachycuje dokument Život ve stínu 2. světové války na Prima ZOOM.

Britský přídělový systém potravin