Největší bitva na českém území přetvořila tvář Evropy jednou provždy

Psala se polovina 19. století a do funkce pruského kancléře nastoupil Otto von Bismarck. Prusko usilovalo o co nejrychlejší sjednocení celého Německa. Není tedy divu, že napětí mezi odvěkými rivaly stoupalo a v Evropě se schylovalo k dalšímu válečnému konfliktu vedoucímu k přerozdělení mocenského vlivu.

Čtěte také: Bitva na Vyšehradě: Jak Praha znovu odolala útoku krále Zikmunda

Příčiny prusko-rakouské války

Zjednodušeně řečeno: Prusko-rakouská válka, k níž došlo v roce 1866, byla válečným konfliktem, v němž proti sobě stálo Pruské a Italské království na jedné straně a Rakouské císařství na straně druhé ve snaze získat převahu v Německém spolku.

Rakouské císařství chápalo spojenectví německy mluvících zemích jako víceméně volnou federaci států v rámci Německého spolku. Prusko naopak usilovalo o co nejrychlejší sjednocení Německa pod jeho svrchovanou nadvládu. Hlavním představitelem a hybnou silou této snahy byl pruský kancléř Otto von Bismarck. Ne všechny německé státy byly této pruské politice nakloněny. Na stranu Rakouska se přidalo např. Bavorsko, Hannoversko a Sasko a řada menších knížectví, které se obávaly pruské anexe.

Itálie si dlouhodobě nárokovala Benátsko, které bylo pod správou Rakouského císařství. Tento italský zájem byl nejspíš jedním z důvodů, proč Itálie uzavřela s Pruskem 8. dubna 1866 spojeneckou smlouvu, jež byla jednoznačně zaměřená proti Rakousku. To ve snaze zabránit válečným přípravám doručilo 18. dubna 1866 do Berlína i Florencie požadavek na jejich zastavení. Itálie i Prusko tento krok odmítly. Ve zklidnění situace se angažoval i císař Napoleon III., ale ani jeho snaha nepřinesla kýžený výsledek.

Následující události nabraly nečekaně rychlý spád. Od 7. června 1866 okupovali Prusové Holštýnsko a na zasedání Německého spolku přednesli návrh na jeho zrušení. Diplomatické styky mezi Rakouskem a Pruskem byly přerušeny 12. června a o šest dní později vzájemně obě země ukončily telegrafické, poštovní a vlakové spojení. Následně pak 17. června 1866 vyhlásilo Rakousko Prusku válku.

Bitva u Hradce Králové

Válečných konfliktů, které se odehrály v této válce, bylo samozřejmě více, ale bitva u Hradce Králové má mezi nimi zcela zásadní význam a drží několik nelichotivých prvenství. V bitvě, která se odehrála 3. července 1866 nedaleko Hradce Králové, totiž pruská armáda vedená králem Vilémem I. a náčelníkem generálního štábu generálem pěchoty Helmuthem von Moltkem s velkou převahou porazila rakousko-saskou armádu. Pruské vítězství tak mělo zásadní vliv na celkový výsledek války i budoucí politické uspořádání tehdejší Evropy. Navíc se tato bitva zapsala do dějin jako největší válečné střetnutí, které se odehrálo na území dnešního Česka a v němž proti sobě stálo nejvíce vojáků v historii.

Rakouské a saské jednotky zaujaly pozice na pravém břehu Labe na strategickém místě kolem vrcholu a obce Chlum. Půlkruhová linie měřila asi 10 km. Proti rakouským a saským jednotkám stály tři pruské armády. Rozkaz k útoku byl na obou stranách vydán za rozbřesku 3. července.

Během dopoledne mělo Rakousko mírnou převahu, kterou mu zajistila bronzová čtyř- a osmiliberní děla s několikakilometrovým dostřelem. Pruská pěchota získávala navrch díky novým puškám – tzv. zadovkám, které sestrojil Nikolaus Dreyse. Jejich hlavní výhodou bylo, že již používaly patrony a nabíjely se daleko rychleji než Rakušany používané zpředu nabíjené pušky.

Mohlo by vás zajímat: V nejkrvavější bitvě první světové války padlo přes milion mužů. Území bylo prakticky bezcenné

Za rozhodující moment celé bitvy a okamžik, kdy se válečné štěstí přiklonilo na stranu pruské armády, se považuje zapojení dvou rakouských armádních sborů do strategicky nevýznamného boje o les Svíb, během kterého se utkaly se 7. pruskou divizí. Díky tomu došlo k oslabení a odkrytí části rakouské obranné linie. Této situace využila 2. pruská armáda, které se podařilo obsadit návrší u obce Chlum v samém týlu nepřítele. Během krátké doby ztratila rakouská armáda 10 000 vojáků a aby nedošlo k jejímu úplnému zničení, zahájila ústup na Moravu přes Třebechovice pod Orebem, Holice a Českou Třebovou. Ani pruská armáda na tom nebyla nejlépe, a proto již ustupující Rakušany nepronásledovala.

Dopisovatel britského deníku The Times, který sledoval bitvu z hlavního pruského velitelského stanu, napsal:

„Prusové stříleli mnohem rychleji nežli Rakušané, avšak nemohli viděti cíle pro kouř, domy a stromy, kdežto rakouští myslivci, jsouce kryti, pálili naslepo směrem, odkud se blížil nepřítel, a střelbou svou strašlivě protrhovali uzavřené šiky pruské. Avšak Prusové znenáhla lepšili své postavení. Byť i pomalu, přece srdnatě a vytrvale drali se kupředu, ač trpíce ztráty při každém kroku a pokrývajíce místy půdu svými padlými. Aby pomohla pěchotě, odvrátila pruská dělostřelba na chvíli pozornost svou od děl rakouských; zasypávajíc střelbou vesnice, obsazené rakouskou pěchotou, způsobila hrozné spousty. Mokrovousy a Dohalice se vzňaly, a granáty pršely na obhájce hořících vesnic. ... 7. divise zahájila palbu proti lesu, nemohla však mnoho poříditi, ježto nepřítel byl kryt stromy; i šla na to bodákem. Rakušané necouvali, nýbrž vyčkali Prusů, i byl v lese nad Benátky sveden jeden z nejkrvavějších bojů muž proti muži, jakého kdy válka viděla. 27. pruský pluk vešel do lesa s 3000 muži a 90 důstojníky, a vyšel na druhé straně z lesa s 2 důstojníky a 300–400 muži; všichni ostatní byli zabiti nebo raněni.“

Důsledky pruského vítězství

Prusko se díky vítězství nad Rakouskem stalo nejsilnějším členem v Severoněmeckém spolku. Když pak ještě v roce 1871 porazilo v další válce Francii, stal se pruský král i německým císařem a proces sjednocování Německa pod svrchovanou pruskou nadvládou dostal novou podobu.

Slábnoucí Rakousko již nezvládalo svou vůdčí roli v tehdejší Evropě. Jedním z hlavních vnitrostátních důsledků prohrané války s Pruskem byl v roce 1867 vznik Rakousko-Uherska. Politická reprezentace Uher tak dovedla do úspěšného konce svou snahu o dualistické uspořádání monarchie.

Zajímavá je i skutečnost, že o výsledku této války už nerozhodovaly jen počty vojáků, ale hlavně početné velitelské štáby, zvolená taktika boje, na jejímž stanovování se podílel telegraf. Ke slovu přišla i cílená politická propaganda. Bylo to také poprvé, kdy na našem území během válečného konfliktu aktivně působil Červený kříž. Bitvu dodnes připomíná celá řada památníků.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / Battlefield Anomalies / Identify Medals