Vzpoura na lodi Bounty. Literární fikce, nebo skutečná událost?

Bounty byla trojstěžňová loď s plným příčným ráhnovým oplachtěním, tonáž 215 tun, vyzbrojená 4 děly a posádkou 46 mužů. O jejím příběhu se píší knihy a točí filmy.

Bounty vyplouvá

Dne 23. prosince 1787 se Bounty vydala jiho-jihozápadním kurzem k mysu Horn. Cílem plavby byly sazenice chlebovníku (Artocarpus altilis) rostoucí na Tahiti. Jejich zasazení na ostrovech v Karibiku mělo zajistit levnou potravu pro zde prodávané i tvrdě pracující otroky. Na Tahiti doplula Bounty 26. října 1788. Počasí ale nedovolovalo práci na přesazování, což znamenalo, že loď se na Tahiti zdržela více než půl roku. To sebou přineslo silné „povolení“ morálky námořníků. Zdejší ráj byl v přímém rozporu s drilem až šikanou, která vládla na lodi pod velením a někdy i karabáčem kapitána Williama Bligha. Není bez zajímavosti, že k zápisu klučíka Blighta do řad královského námořnictva došlo už v jeho sedmi letech.

Po vyplutí z Tahiti došlo k omezení dávek potravin a vody, což nakonec vyústilo ve vzpouru. Kapitán byl „odsouzen“ k vysazení na volné moře s minimem potravin a vody a bez navigačních přístrojů (některé zdroje píší o tom, že dostal sextant), které si vzbouřenci ponechali pro návrat na Tahiti. Kapitán Bligh a 18 členů posádky skončilo v 7,5 metrů dlouhém člunu, a byť to vypadalo jako trest smrti, podařilo se jim za 47 dní zdolat vzdálenost 3600 námořních mil. Jejich záchranou se stal přístav Kupang na ostrově Timor. Po dalších peripetiích se posádka dostala zpět ke svým anglickým rodinám. Ne všichni měli to štěstí, jeden z námořníků byl zabit na ostrově Tofua, kde se nešťastníci zastavili pro vodu a nějaké jídlo, což se ale hrubě nelíbilo místním domorodcům.

Zápis z Kupangu

„Má drahá Betsy, nacházím se nyní v koutu světa, o němž jsem nikdy nepředpokládal, že se v něm ocitnu; je to však místo, které mi poskytlo útočiště a zachránilo život... Věz tedy, má drahá Betsy, že jsem přišel o Bounty...“ takto se svěřoval kapitán Blight, toho času bez lodi v dopise své milované. Věděl ale, že vzpouru, jež propukla 28. 4. 1789 přežil. Mohl skončit mnohem hůř, například na lodním stěžni s oprátkou na krku. Dodnes není jisté, zdali ke vzpouře došlo proto, že kapitán byl bezcitný tyran, či proto, že posádka byla nezkušená a „přecitlivělá“. Pravděpodobná je kombinace obou faktorů. Kapitán se nakonec proslavil, dosáhl až na hodnost admirála, ale zažil i další vzpoury, tentokrát kolonistů Nového Jižního Walesu, kde byl guvernérem.

A vzbouřenci?

Část z nich zůstala v tahitském ráji a část se přesunula na maličký ostrov Pitcairn, kde žili i se svými ženami v malé komunitě. Právě potomci vzbouřenců z Bounty byli v roce 2004 odsouzeni soudcem Charlesem Blackiem za sex s nezletilými dívkami. Tehdy „vyfasoval“ Steve Christian (starosta ostrova) tři roky za pět prokázaných případů znásilnění. Třiapadesátiletý muž, který dokládá svůj původ až k vůdci legendární vzpoury na lodi Bounty, si troufl i na dvanáctiletou dívku.

Text: Topi Pigula

Historie

Kolumbus a ti druzí: Kdo všechno objevil Ameriku