Výročí: Zkáza Hindenburgu znamenala konec éry vzducholodí (video)

Vzducholoď LZ 129 Hindenburg byla jednou z významných symbolů nacistické propagandy. Nejenže nesla jméno významného polního maršála a říšského prezidenta Paula von Hindenburga (1847 – 1934), ale také se fyzicky účastnila několika přehlídek, mezi nimiž nechyběla ani návštěva olympijského stadionu během slavnostního zahájení v Berlíně. Mnohdy byly dokonce z paluby shazovány letáky propagující německý pokrok a sílící armádu před druhou světovou válkou. První lety se uskutečnily v roce 1936, během něhož vzducholoď vykonala nemálo úspěšných letů mezi Německem a Severní a Jižní Amerikou. Hindenburg, dlouhá neskutečných 245 metrů, byla doslova přepravním zázrakem té doby, neboť svým cestujícím umožnila překonat Atlantský oceán v rekordním čase, který byl oproti nejrychlejším zaoceánským parníkům až poloviční (záleželo samozřejmě na počasí). Maximální konstrukční rychlost byla 135 km/h, přičemž běžná provozní se pohybovala v průměru kolem 125 km/h. Cestování bylo rychlé a navíc velmi pohodlné a luxusní. Interiér byl vybaven třeba barem a kuřárnou (!). Ačkoliv si pasažéři nemohli do svých kajut přinést zápalky nebo zapalovače, na palubě se cigarety a doutníky volně prodávaly. Kouřit se však smělo pouze ve speciální kuřácké místnosti, jejíž vstup neustále zajišťovala nesmlouvavá letuška, která dohlížela na to, aby snad někdo neopustil kuřárnu se svým zapáleným zlozvykem v ústech. Nejen duralová konstrukce, ale také vybavení podléhalo přísným váhovým regulím, tudíž cestující uléhali na celohliníkové postele a hudebníci zase hráli na odlehčenou verzi piana. Ušetřená váha se využila na přepravu pošty a zboží.

Poslední let

Poslední let započal 3. května 1937, kdy se na palubě Hindenburgu nacházelo celkem 97 osob; kromě 36 cestujících zbytek tvořila posádka a důstojníci, mezi nimiž byli pozorovatelé a školící se navigátoři, inženýři, kormidelníci, elektrikáři, motoroví mechanici a další odborníci, kteří se připravovali na obsluhu budoucí sesterské lodi LZ 130 Graf Zeppelin II. Tato vzducholoď se měla podle původních plánů připojit k mladšímu zepelínu Hindenburg v transatlantickém provozu v říjnu 1937, nicméně později byla (z důvodu neštěstí) upravena, čímž se její první let uskutečnil až 14. září 1938.

Vraťme se ale k Hindenburgu, která opustila přistávací plochu ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud letěla přes Kolín nad Rýnem, Nizozemsko, kanál La Manche, jižní Anglii a nakonec přes Atlantik, jehož vodní plochu cestující spatřili druhý den během druhé hodiny ranní. Následoval jižní cíp Grónska a průlet kolem severoamerického pobřeží Newfoundlandu. Silné větry stály za mnohahodinovým zpožděním, nicméně v poledne 6. května vzducholoď dosáhla Bostonu, přičemž kolem třetí hodiny odpolední brázdila nad vrcholky mrakodrapů v New Yorku. Po úchvatné podívané kapitán Max Pruss (1891 – 1960) zamířil na jih k New Jersey, kde ale v 16:15 hod. zepelín zastihla bouře a špatné počasí, tudíž nebylo možné bezpečně přistát.

Po skončení bouře dne 6. května 1937 kolem 19:00 hodin Hindenburg započal nad letištní plochou Lakehurst v New Jersey přistávací manévr. Letové podmínky nebyly stále příznivé, tudíž byla celá posádka instruována k rychlému přistání. Vzducholoď se nechovala zrovna podle přání důstojníků. Během přistávacího manévru se různě nakláněla a mezi posádkou panovala značná nervozita. Po vypuštění kotvícího lana se vzápětí objevily první plameny, které se rychle a nezadržitelně šířily dál; plameny nejprve pohltily ocas lodi, který ještě několik sekund hořel, než začal klesat, vlivem čehož přední část Hindenburgu začala stoupat vzhůru k nebi. Za méně než minutu od vypuknutí požáru vzducholoď padala z výšky 60 metrů k zemi.

Pro pasažéry bylo přežití do značné míry velká náhoda, neboť otázka života a smrti závisela na tom, kde se v době tragédie nacházeli. Zatímco zvědavci stojící v blízkosti oken na promenádě přežili, mnozí z těch, kteří byli hlouběji uvnitř lodi, v kajutách pro cestující ve středu paluby nebo v prostorách pro posádku podél kýlu, většinou zemřeli. Od přeživších byl později zaznamenán smutný případ, kdy v ohni zahynul manželský pár kvůli kabátu, pro který se starostlivá manželka vracela. Špatně skončila i teprve šestnáctiletá dívka Irene a její otec, která opustila relativní bezpečí jídelny a vydala se hlavu rodiny hledat – oba zemřeli. Z celkového počtu 97 duší přežilo 62, ačkoliv mnoho z nich utrpělo vážná zranění. Zkáza Hindenburgu si nakonec vyžádala životy 13 cestujících a 22 členů posádky včetně jednoho člena pozemního personálu.

Éra vzducholodí končí

Téměř 80 let trvajících výzkumů a vědeckých testů dospěly ke stejnému názoru původních německých a amerických vyšetřovatelů leteckých nehod z roku 1937; katastrofa Hindenburgu byla způsobena elektrostatickým výbojem (jiskra), který zapálil unikající vodík. Výboj pravděpodobně způsobil rozdíl v elektrickém potenciálu mezi vzducholodí a okolním vzduchem. Jistě se ví, že k významnému úniku vodíku došlo ještě před kritickým okamžikem, příčinu úniku vodíku ovšem nikdo jednoznačně vysvětlit nedokázal. Někteří také spekulují, že byl strůjcem neštěstí nevhodný nátěr nebo bouřka. Zásadní také je, že Hindenburg byla naplněna vodíkem, nicméně konstrukčně byla navržena pro naplnění nehořlavým heliem. Tento prvek byl ovšem velmi drahý a závisel na něm americký export, tudíž byla vzducholoď Hindenburg naplněna levnějším, ovšem extrémně hořlavým vodíkem. Objevilo se také mnoho konspiračních teorií, z nichž jedna pojednávala o protinacistické sabotáži. Tento a podobné názory se však nikdy neprokázaly.

Navzdory mnoha předchozím smrtelným nehodám byla veřejnost k otázce vzducholodí až překvapivě tolerantní. Před zkázou Hindenburgu například v roce 1930 havarovala britská R-101, na jejíž palubě zahynulo 48 lidí, za zmínku také stojí neštěstí USS Akron v roce 1933, které si vyžádalo 73 lidských životů. Tyto a mnohé jiné tragédie se ale odehrály mimo zraky svědků a zvídavých kamer, tudíž se do podvědomí lidí nevryly s takovou rychlostí a dávkou emocí jako v případě zepelínu Hindenburg. Po jejím pádu éra vzducholodí utrpěla obrovskou ránu, ze které se již nikdy nevzpamatovala. Nemalou měrou se nad markantním úbytkem vzducholodí podílela druhá světová válka, jejíž mašinérie si nemohla dovolit plýtvat cenným materiálem na civilní dopravu. Mnohé vzducholodě se nakonec rozebraly a jejich díly byly použity pro letadla.

Text: Petr Smejkal