Za vznikem Země stojí prach a gravitace. Na počátku připomínala ohnivé peklo

I proto, že naše sluneční soustava vznikla před cca 4,6 miliardami let, není snadné přesně zmapovat její vznik. Naštěstí na nejbližších vesmírných tělesech zůstalo dost stop, které nás mohou dovést k solidní teorii. Mimo jiné vesmírná sonda Voyager poskytla důkazy o existenci kráterů nejen na Měsíci, ale i na jiných planetách a měsících naší soustavy včetně Země. Zásadním vodítkem byl fakt, že krátery nemají sopečný původ. Jak se tedy na planetách mohly objevit? Srážkami s jinými vesmírnými tělesy.

Koule prachu

Podle nejnovějších teorií, které můžete sledovat i v dokumentu Velkolepý vesmír 14. dubna ve 13:50 na Prima ZOOM, se má za to, že po velkém třesku kolovalo prostorem velké množství prachu. Ten se nabaloval a přitahoval další, až nakonec hromady prachu vytvořily mnohem větší objekty. S velikostí rostla i jejich gravitace, která začala přitahovat další tělesa. Tvrdé srážky vytvořily zmíněné krátery, zároveň však rostoucí planeta díky srážkám s jinými horninami zvětšovala svůj objem. Díky neustálému a s rostoucí gravitací čím dál intenzivnějšímu srážení rostly na povrchu planety i teploty. Povrch planety byl tak nakonec tvořen žhavým magmatem.

Srážka Země s jinými tělesy Zdroj: iStock

Vznik oceánů

S tím samozřejmě přichází na přetřes další otázka. Jak se Země změnila ze žhavé koule v planetu, jak ji známe dnes? Těles dopadalo stále méně a díky tomu se povrch planety mohl postupně ochlazovat. Těžké prvky začaly z povrchu klesat až do středu planety. Na povrch začaly stoupat plyny a oxid uhličitý, které kolem planety vytvořily hustá mračna. Tak získala planeta Země svou první atmosféru. Mračna začala způsobovat déšť, který se na planetě s teplotou 300 °C okamžitě odpařil. Pára se však dále hromadila v atmosféře a produkovala tak hustší deště. S každým dalším odpařením vzniklo víc mračen a následně více vody, ta nakonec na Zemi vytvořila oceány.

Zdroj: Encyclopedia Britannica