Vesmír je plný obřích mimozemských staveb, tvrdí nová studie

Dysonova sféra je hypotetická vesmírná superkonstrukce, která by měla být optimálním kosmickým habitatem pro civilizace na vyspělejší úrovni než je lidstvo. Jedná se v zásadě o dutou kouli, v jejímž středu je hvězda. Zatímco planeta jako Země čerpá jenom fragment sluneční energie, Dysonova sféra, pojmenovaná podle jejího hlavního návrháře fyzika Freemana Dysona, by čerpala 100%, a nabízela k životu extrémně gigantickou plochu.

Hlavním problémem Dysonovy sféry je především objem materiálu nutného k jejímu vybudování. Sféra má mít poloměr o vzdálenosti Země ke Slunci, aby na jejím povrchu mohly existovat podmínky vhodné pro život, jak ho známe. Pevná skořápka takové velikosti je však, alespoň dle naší úrovně materiálových věd, jednoduše nemožná. Vzniklo proto několik konkurenčních linií, např. Dysonův roj, kruh či bublina, měnící ideu spíše na obrovskou elektrárnu než habotat, které sféru rozdělují na mnoho menších plošek (stále o obrovské velikosti). Přesto u všech i v této verzi zůstává problém se zdrojem stavebních materiálů.

Jsou takové civilizace mimo naši přestavivost?

Navzdory diskutabilní realizovatelnosti již původní Dysonův argument vyvozoval, že civilizace schopná sféru postavit (dle svého čerpání zdrojů na stupnici dva Kardashevovi škály, lidstvo je pouze na stupnici jedna) by mohla předmětem zájmu astronomů. Existence sféry by výrazně snížila výdaj viditelné části světelného spektra, ale naopak by byla extrémně čitelná v infračerveném spektru - jak by zachycené teplo zahřívalo sféru samotnou.

Vesmír

Mimozemský život najdeme do 20 let, tvrdí NASA. A ví, jak bude vypadat!

Menší a útulnější

SETI hledá Dysonovy sféry už řadu let a zatím zachytilo pouze 17 potenciálních kandidátů, kteří jsou však stále neprůkazného charakteru. Ve snaze neustává, dokončovaný infračervený teleskop NIROSETI by hledání Dysonových sfér mohlo posunout zase o krok dále. Nová studie řešící právě otázky proveditelnosti superkonstrukcí ale ukazuje, že pokud Dysonovy sféry někde existují, jsou pravděpodobně překvapivě malé, a pro nás zřejmě i nedetekovatelné - obíhají totiž nejspíše bílé trpaslíky.

Bílí trpaslíci jsou pozůstatky po smrti hvězdy na úrovni slunce. Poté, co i naše Slunce nabobtná a odhodí své vnější slupky, zbude po něm jádro o hmotnosti podobné Slunci, ale o pouhé velikosti Země. Světlo bílého trpaslíka je generované emisemi nastřádané tepelné energie - znamená to, že zóna života u bílého trpaslíka je extrémně blízko hvězdy. Zatímco Země obíhá 146 milionů kilometrů od Slunce (tzv. 1 astronomická jednotka), u bílého trpaslíka by pro identické podmínky na jejím povrchu mohla obíhat pouze v rozmezí jednoho až tří milionů kilometrů - tedy zhruba trojnásobné až desetinásobné vzdálenosti, jakou dělí Zemi od Měsíce. Bílí trpaslíci mají navíc při vysoké zářivosti životnost kolem tří miliard let a to není málo, ve vesmíru jich je přitom velké množství.

Dysonova sféra u bílého trpaslíka by tak potřebovala řádově méně materiálu ke svému vybudování. Jak málo? Podle studie o něco méně než kolik činí hmotnost našeho Měsíce. Třešničkou na dortu by byla skutečnost, že by její obyvatelé nebyli ohrožováni nájezdy pozemšťanů - díky své mnohem menší velikosti by hvězda v centru sféry emitovala tak málo světelného i infračerveného záření, že by našimi současnými teleskopy prakticky nešla zaznamenat. Obloha by klidně mohla být poseta Dysonovým sférami obíhajícími každý druhý bílý trpaslík, a my bychom to ještě dlouho neměli šanci odhalit.

Ladislav Loukota