Proč dnes trvá cesta na Měsíc tak dlouho? Reálně se tam dá dostat velmi rychle
Nepřijde vám zvláštní, že se před šedesáti lety mluvilo ve společnosti o letu na Měsíc nebo dokonce o přistání na jeho povrchu úplně běžně, ale dnes můžeme být rádi za starty převážně soukromých raket a provoz Mezinárodní vesmírné stanice? Ostatně, od posledního přistání na Měsíci uplyne 53 let, což se s ohledem na možnosti soudobých technologií zdá přinejmenším zvláštní. Neměli bychom na Měsíc létat jednodušeji a rychleji než v době studené války, kdy mezi sebou soupeřily Spojené státy a Sovětský svaz? Odpověď je paradoxně ne, protože moderní technologie cestu na Měsíc prodloužily.
Ano, čtete správně, inženýři zabývající se kosmickými lety totiž našli nové a důmyslné způsoby, jak se přepravovat vesmírem bez použití velkého množství paliva, což je v první řadě levnější. A o to právě jde, vzhledem k tomu, kolik výlety do kosmu (ale především mise spojené s něčím složitějším) vlastně stojí. Jenže všechno má svůj háček, a tak lety využívající gravitační pole vesmírných těles mají svou nevýhodu v časové náročnosti.
Proč to tak trvá?
Vzdálenost Měsíce od naší planety není kvůli tvaru jeho oběžné dráhy konstantní. Když dosáhne tzv. perigea, tedy nejbližšího bodu vůči Zemi, bavíme se o vzdálenosti přibližně 363 tisíc kilometrů. V případě apogea, pro změnu nejvzdálenějšího bodu, je nám Měsíc vzdálen 405 tisíc kilometrů. Právě zde pak začínají výpočty, kdy raketu směřující k našemu přirozenému satelitu vyslat, ale ani zdaleka tu nekončí.
Jak dokázala například mise Smart-1, při které byla Evropskou kosmickou agenturou vyslána k Měsíci stejnojmenná sonda, let může trvat několik týdnů, když se neletí přímo (jako v dobách Apolla), ale po dráze, kterou ovlivňuje gravitační pole Země i Měsíce. Konkrétně tato zmíněná sonda začala od dosažení určené výšky zvyšovat svou rychlost pomocí iontového motoru a po spirálovité dráze se s každým oběhem pozvolna vzdalovala od naší planety. Trvalo dlouhých 13 měsíců, než se dostala do tzv. Lagrangeova bodu, tedy do prostoru, kde se vyrovnávají gravitační a odstředivé síly dvou větších těles, působících na třetí, menší těleso. Po dalších čtyřech dnech se pak sonda poprvé dostala na oběžnou dráhu Měsíce a ještě několik dnů trvalo, než byla tato dráha snížena do té míry, aby mohl začít průzkum Měsíce.
Dřív za desítky hodin, dnes za dlouhé měsíce
Jen pro porovnání, všechny mise Apollo cestovaly po tzv. přímé přenosové trajektorii, která se opírá o gravitační přitažlivost obou zmiňovaných těles. Využito k tomu ale bylo poměrně velké množství paliva výměnou za let, jenž trval kolem 70 hodin. Dá se to ale zvládnout i rychleji, jak dokázali už Sověti se svou sondou Luna 1, která se k Měsíci dostala už za 34 hodin. Jenže kvůli drobné chybě ve výpočtu trajektorie sonda Měsíc minula a už desetiletí potichu pluje vesmírem.
Čtěte také: Poletí se dřív na Mars nebo na Měsíc? Trump a Musk přišli s geniálně nesmyslným plánem
A aby těch souvislostí a výhledů do budoucna nebylo málo, připomínáme také, že cesta k Marsu bude samozřejmě mnohem, mnohem delší. Relativně přímou trasou letěl Mars Reconnaissance Orbiter k rudé planetě přibližně sedm měsíců. Takže pokud by byla z ekonomických ale i praktických důvodů využita jiná trajektorie při letu s posádkou, skutečně se tu bavíme o rocích, než bychom k Marsu doletěli. A to se pojí s celou řadou dalších otazníků, které teprve čekají na své vyřešení.
Zdroj: NASA, ESA, ESA #2, Planetary
Video, které jste mohli minout: Apollo 11 přistálo s palivem na 20 sekund, záznam letu je plný adrenalinu
Adam Vala
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
