Od Da Vinciho robotů po kyberpsa. Co nás v robotice ještě čeká?

Ještě donedávna existoval pojem „robotika“ jenom jako pojem autorů science fiction, dnes se však humanoidní stroje stávají každodenní realitou. Cestu k technologickému pokroku však nevydláždili jenom talentovaní vynálezci, svým dílem přispěli i snílci z řad autorů fikce. Stačí, když se pro důkaz zadíváme hlouběji na historii robotiky.

Dlouhé počátky

Idea jiné než lidské inteligence provází lidstvo od jeho zrodu, jak ukazuje řada pověstí z luhů a hájů nadpřirozena – jedním z typických příkladů je idea golema, jakéhosi magického robota, jehož můžeme v různých názvech a variacích najít od legend Vikingů po židovské mýty, z nichž ten nejslavnější přežil až do středověké Prahy. Avšak dost možná první, kdo přišel s nápadem budovat umělé, inteligentní nástroje s cílem ulehčit lidem práci, byl starověký filozof Aristotelés. Ve svém spise Politika zcela hypoteticky vypíchl, že konec otroctví přinese lidem až objev umělé pracovní síly.

Golem

První umělé stroje, technologické hříčky využívajících správné kombinace ozubených koleček, zřejmě existovaly již ve starověku jak v Řecku, tak nejspíše i v Číně. Byl to však až středověký arabský vynálezce Al-Džazárí, kdo prokazatelně sestavoval automaticky se pohybující mašinky. Jeho vynálezy samozřejmě uměly pouze jediný druh činnosti opakovaný stále dokola, inspirovaly však řadu následníků.

Jedním z nich byl dost možná i Leonardo Da Vinci. Jeho nákres kráčejícího automatu z roku 1495 spoléhal na vykonávání primitivních pohybů a stroj zasazený do krunýře středověkého šermíře. Není jasné, jestli ho Da Vinci i sestrojil, jeho nákresy znovuobjevené v 50. letech 20. století však dokazují, že automat by dle nich fungoval.

Hračky a pak plačky...

Podobné automaty byly populární až do počátku 20. století, s rozvojem technických povolání jich navíc utěšeně přibývalo. Avšak až v 1. polovině století začala plíživá revoluce, na jejímž konci máme praktické a fungující roboty. Jedním z prvních, kdo termín pomohl vůbec definovat, byl Karel Čapek se svou divadelní hrou R.U.R. Již zde se ovšem také ukazuje, že pojem robota jako kráčejícího plecháče je poměrně úzkoprsý – tím více, že Čapkovi roboti byli spíše umělé živé bytosti než mechanické stroje. Jenom několik let po něm však režisér Fritz Lang se svým filmem Metropolis na dlouhá desetiletí zformoval naši představu o „správném“ vzhledu robota – jeho robotka Maria ostatně dodnes platí za sexsymbol…

Revoluce na podnose

Zatímco autoři měli často problém s představou jiného chytrého nástroje, než je bytost připomínající člověka, technika velmi rychle přicházela s aplikacemi částečně autonomních udělátek. Ačkoliv nejde o kráčející roboty, nelze jim upřít značnou míru autonomie. Již v toce 1877 tak bylo například sestrojeno tzv. Brennanovo torpédo, jedna z prvních řízených střel na světě. O čtyřicet let později, ještě za první světové války, pak došlo i k letu bezpilotního, radiově ovládaného letadla.

Podobné stroje ukazují, že technologie se ne vždy řídí jednoduchými nápady fikce. První "roboti" byli jenom o málo více než reklamní taháky tehdejších automobilek. V roce 1939 tak newyorskou světovou výstavu poctil "robot" Elektro, zvládající činnosti jako hýbání končetinami, hlavou, nafukování balónků a kouření cigaret (!). Mnohem významnější však byla práce On Computable Numbers geniálního matematika Alana Turinga z roku 1936, která začala počítačový věk a vydláždila cestu sofistikovanějším operacím.

Zkraje 40. let Isaac Asimov zformuloval své slavné Tři zákony robotiky a začal sepisovat povídky pro první vydání knihy Já, robot. Brzy nato se roboti konečně začali chovat nepředvídatelně – mohou za to dva jezdící roboti Elmer a Elsie britského neurologa W. Grey Waltera. Jeho cílem bylo dokázat, že minimum "mozkových buněk" (resp. jejich ekvivalentu u robotů) může při vysokém počtu propojení vytvářet autonomní chování. Systém fungoval, a Elmer s Elsie byli schopni jednoduchého vyhledávání světla a cesty za ním, zatímco překonávali překážky po cestě.

Pokud by se však roboti nedostali do průmyslu, jenom stěží by po nich byla dnes taková poptávka. Prvním automatickým průmyslovým robotem byl Unimate z roku 1954. Tato robotická ruka zvládala (po instalaci v roce 1961) repetivní metalurgické práce v automobilce General Motors. V následujících letech se dočkala řady následovníků po celém světě – dnes je tento typ robotiky v průmyslu už zcela standardní.

Neusínala ani fikce. V roce 1968 spatřil světlo světa jeden z nejděsivějších záporáků sci-fi, robot HAL 9000 v románu a filmu 2001: Vesmírná odysea. Podobně jako v Čapkově R.U.R. nešlo o obyčejného zlouna, HAL ve filmu platil za zřejmě nejlidštější postavu. Ani jeho vypointovanost však nemohla soutěžit s duem R2-D2 a C3PO z Hvězdných válek o devět let později.

Boom filmových robotů/kyborgů/androidů utěšeně pokračoval jmény Terminátor, Matrix či A.I.: Umělá inteligence, až se tím nejpopulárnějším na počátku 21. století stal zřejmě kreslený Bender, jemuž robotika umožňuje především bezproblémově páchat lidské nešvary jako pití a kouření. Zato průmysloví a armádní roboti jsou dnes už běžnou realitou. Továrny obsahují stovky autonomních strojů na způsob Unimate, elektronika prostoupila bojiště a i zcela humanoidní roboti jsou zřejmě jenom několik let od realizace. Zatímco Asimo, japonský chodící robot v roce 2000, působil zhruba stejně obratně jako Elektro z roku 1939, současná dvojice Atlas a Bigdog vyvinutá institucemi DARPA a Boston Dynamics pro americkou armádu už zvládá bezproblémový rychlý pohyb a může plnit řadu rolí.

Není důvod se nedomnívat, že jim brzy nepřibude řada bratříčků. Tentokrát však přemíru fiktivních androidů začnou dohánět ti skuteční.

Ladislav Loukota