NASA staví jaderný reaktor vhodný i do auta

Svět průmyslové vědy je do ideje čisté energie zamilován – kdo by ostatně nechtěl mít přístup k levnějším, a přitom ekologičtějším zdrojům? Jedním z možných řešení tohoto problému, jehož "dopilování" však vědcům zatím uniká, jsou reaktory na bázi termojaderné nebo "studené fúze". Právě do druhé kategorie patří hypotetický LENR, vyvíjený několika fyziky v rámci americké agentury NASA.

Do každé rodiny, jaderné hodiny

LENR de facto nespadá do kategorie mytické studené fúze, kterou většina odborníků označuje za šarlatánství, přesto jeho principy spoléhají na jaderné reakce dějící se "za pokojové teploty". Namísto tradičních jaderných či již zkoušených fúzních reaktorů má totiž LENR využívat slabé interakce (slabé jaderné síly). Ta by sice produkovala o poznání slabší energii, byla by však bezpečnější a průmyslově snadněji aplikovatelná – včetně potenciálních reaktorů, které by se vešly do aut, letadel nebo kosmických lodí.

Teoretický LENR by fungoval působením silného elektrického pole na plátek kovu potažený vodíkem. Na rozhraní obou by docházelo k oscilaci elektronů a vzniku kvazičástic plazmonů. Elektrické pole dodává elektronům hybnost a uvádí je do kolize s protony ve vodíku, čímž vzniká neutron. Ten je zachycen jádrem a způsobuje jeho rozpad – následkem čehož vzniká infračervené záření, tedy teplo. A to teplo by podobně jako u dnešních jaderných reaktorů mohlo generovat elektřinu.

Ve výsledku by LENRu chyběly problémy dnešních jaderných reaktorů. Nespoléhal by na vysoké teploty a tak by se obešel bez náročného chlazení, ani by nevytvářel radioaktivní odpad. Rovněž by mohl být miniaturizován až do rozměrů nanoškály – LENR by tak mohl napájet i běžnou techniku a být základem nové technologické revoluce. A co více, k jeho fungování stačí základní suroviny, jako je kov (nikl) a voda. Dle předběžných výpočtů by přitom na splnění světových energetických potřeb stačilo jenom procento roční produkce niklu.

Příslovečný háček

Zní snad to příliš krásně, není-liž pravda? Pesimisté však mohou zůstat klidní. Celý podnik ohledně fúze má hned několik závažných problémů. Celá momentální práce NASA je jednak pouze základním, teoretickým výzkumem, který může a nemusí prokázat teorie na pozadí celého konceptu. Dále pak není momentálně jasné, jestli by energie vložená do LENR reaktoru byla nižší než výnosnost celého zařízení.

Jiní vypichují, že neutrony ve skutečnosti nezůstávají uvnitř reaktoru a neprodukují tak kýženou energii. Je možné, že zde stále funguje předsudek fyziků vůči studené fúzi – stejně tak je ovšem možné, že NASA, jako už mnohokrát v historii, zkrátka bádá ve slepé uličce. NASA a přidružené společnosti mezitím ostatně už navrhují letecké motory založené na LENR technologii…

Jiné naděje se tak upínají k daleko méně futuristické technologii "tradičních" horkých fúzních reaktorů. I zde je však jistý důvod k optimismu. Hned několik experimentů posledních měsíců dospělo poprvé v historii k fúzním reaktorům, které vydaly více energie, než putovalo na jejich rozpohybování. Celkově sice stále neoperují v černých číslech, minimálně v této oblasti však pokusy směřují k praktičtějším výsledkům. Tyto reaktory bychom však, na rozdíl od LENRu, nemohli montovat do svých hodin či jiných vozidel.

Ladislav Loukota