Implantace falešných vzpomínek je realitou. Zatím vyvolávají jen strach

Jedním z osvědčených témat sci-fi jsou hrátky se vzpomínkami. Tedy to, do jaké míry ovlivňují naši osobnost i chování. Motiv dobře znají třebas diváci filmů jako je Ghost in the Shell, Počátek či Total Recall.

Čím dál tím více však fikce stává realitou – nejnověji to prokázal experiment Massachusettského institutu, v němž výzkumníci pod vedením doktora Susumu Tonegawy implantovali myši falešnou vzpomínku strachu.

Strach má velký hypokampus

Vzpomínky se v našem mozku ukládají do sítě propojených mozkových buněk, neuronů. Když si vzpomenete na minulý zážitek, ať už polibek svého partnera či maturitu, jsou aktivovány řetězce konkrétních neuronů – každá vzpomínka je tak v praxi pouze propojením několika buněk, a lze ji proto identifikovat.

V Tonegawově experimentu vědci pomocí genetického inženýrství upravili kolekci myší tak, aby jejich mozkové buňky při utváření nových vzpomínek v hypokampu produkovaly protein Channelrhodopsin-2 citlivý na světlo. Technika je známá jako optogenetika a umožnila označit neurony během procesu vytváření nové vzpomínky. Zároveň však Channelrhodopsin-2 přítomný v neuronech umožňuje buňky i uměle aktivovat stejným způsobem jako při vytváření vzpomínky – stačí na ně zasvítit světlem. Tohoto bylo dosaženo implantací malého optického vlákna do mozku, alespoň dle výzkumu publikovaného loni v dubnu. Výsledek? Výzkumníci byli schopní odhalit vzpomínku při jejím vzniku a následně ji kdykoliv myši znovu připomenout.

Vybaveni nástrojem na ovlivňování mysli vědci umístili myš do kolekce různých prostředí – pro zjednodušení řekněme kolekce různých labyrintů. Myš se tak prodívala Labyrintem A a zapamatovala si jej do své sítě neuronů. Vědci při tom byli schopní proces pozorovat a identifikovat vzpomínku na Labyrint A. Když byla další den v jiném Labyrintu B, vědci myši aktivovali vzpomínku na Labyring A doprovázenou opakovaným elektrickým šokem, čímž u ní vyvolali strach z bolesti. Kde je důkaz implantování falešné vzpomínky? Když poté vrátili myš do Labyrintu A, tato se ze strachu zastavila – její mozek vyvolal traumatizující vzpomínku z prostředí v Labyrintu A, ačkoliv v němž v reálu žádné trauma nezažila.

Krůček po krůčku

Pokud si klepete na čelo a myslíte si, že se myš pouze bála dalšího šoku, vědci vám to vyvrátí dalším pokusem – když si naše myš mohla vybrat cestu do Labyrintu A a jiným prostředím, áčku se ze strachu vyhnula. Kontrolní skupina myší, kterým se implantace vzpomínky vyhnula, však z Labyrintu A žádné těžkosti neměla. Mezi upravenou myší a neupravenými byl tak statisticky významný rozdíl, který lze interpretovat jedině tak, že proces vyvolávání falešné vzpomínky se nestal.

Profesor MIT Susumu Tonegawa, mimochodem laureát Nobelovy ceny, k tomu sdělil, že mezi skutečnými a falešnými vzpomínkami zřejmě není žádný rozdíl. Mozkové mechanismy nakládají s oběma totožně. Jak však změnu vnímají myši samotné a co by na aplikaci falešných vzpomínek do lidské mysli řekli psychologové, je však prozatím velkou neznámou.

Nejde vám matika? Víme, jak zlepšit mozek!

Stejně tak platí, že experiment sám o sobě může působit poněkud triviálně. Termín „falešná vzpomínka“ a srovnávání s filmy jako je Počátek by mohlo vyvolat mylný dojem, že od zítřka si každý z nás bude moct implantovat vzpomínky na dovolenou na Marsu. Vyvolat strach z místnosti, v níž zvíře zrovna není, je samozřejmě na míle vzdálené sofistikovaným plánům sci-fi žánru, jedná se však o obrovský skok ve snaze k těmto cílům dojít. Experiment na základní bázi pouze asocioval již existující skutečnou vzpomínku s negativním prožitkem – výsledkem je falešná vzpomínka, nikoliv však ve smyslu „vytvořená od nuly“. Zcela nové vzpomínky zatím vytvářet neumíme, totéž platí o implantaci vzpomínek mezi tvory, o možných vedlejších vlivech ani nemluvě.

Není však bez zajímavosti, že před pouhou dekádou byla optogenetika kontroverzním snilstvím i ve vědecké komunitě. Web Arstechnica připomíná, že Francis Crick, objevitel struktury DNA, označil neurony aktivované světlem ještě v roce 1999 jako cosi nepřirozeného a přehnaného.

Pokrok však postupuje krůček po krůčku dále. Nedávno jsme tu měli experiment ohledně mazání vzpomínek, nyní si myši užívají i další výstřelek donedávna patřící na stránky vědeckofantastických románů. Každopádně bude vzrušující sledovat, jakým dalším terorům budou bílé myšky vystaveny v následujících měsících.

Ladislav Loukota