Digitální proroci se snaží předpovědět, kde se stane příští genocida. Bude to u nás?

Kde dojde k další genocidě?

Dnešní věštci se spoléhají na data.

Touha předpovídat budoucnost je stará jako civilizace sama. Po staletích, kdy se lidé při předpovědích museli spoléhat na selský rozum i pěknou řádku šlendriánů, však s výpočetními technologiemi ve 20. století konečně přišly nástroje, které omezený náhled do budoucnosti konečně slibují. Jedním z nich jsou i algoritmy pro předpovídání válečných konfliktů, které sice v minulosti akurátně odhadly nová ohniska války, stále však mají hodně co dohánět. Nejnověji s programem, tentokrát zaměřujícím se na hrozící genocidy, přišli výzkumníci z Keni.

Když se změní jazyk

Jmenuje se Umati ("dav" ve Svahilštině) a stojí za ním výzkumníci z instituce iHub Data Lab. Namísto porovnávání ekonomických ukazatelů nebo výdajů na zbrojení se však Umati zaměřuje na něco mnohem hůře podchytitelného – lidský jazyk. Algoritmus k tomu skenuje veřejné projevy (v zásadě sérii klíčových slov a frází) na lokálním Twitteru a Facebooku, to celé s cílem vypíchnout okamžik, kdy se projevy a nálady nebezpečně přiblíží k bodu varu. "Znovu a znovu předcházel nebezpečný jazyk mnoha epizodám násilí," komentuje program Susan Benesch z Harvardovy Univerzity.

Příkladem může být slovo "inyenzi" neboli šváb, které ve Rwandě původně (krom původního významu) označovalo pouze útočící tutsijské partyzány, ale před genocidou se rozšířilo do majoritní mluvy jako označení pro všechny Tutsie včetně civilistů. Neslavná rwandská genocida přišla nedlouho poté. Podle Beneschové nelze nenávistné výroky vnímat jako příčinu páchaného násilí, rozhodně jdou však ruku v ruce s ním. Předešlá verze Umati ostatně zjistila, že korelace mezi nenávistnými výroky a reálným násilím, zkoušená při volbách v roce 2013, se může dost dobře blížit nule – jenom na analýzu jazyka tedy předpověď spoléhat nemůže.

Další zkouškou Umati bude aplikace na oblast jižního Súdánu, kde zuří občanská válka. Výzkumníci chtějí algorismus rovněž od roku 2016 vypustit mezi odbornou veřejnost. Nemusí se to zdát být mnoho, nejedná se ale o jedinou snahu o podobné předpovědi genocidy či přímo válečných konfliktů skrze matematické algoritmy. Vlastně lze v posledních letech sledovat jasný trend zhuštění společenských statistik do predikčních modelů. Na násilí nedochází z ničeho nic – obvykle jde o vyvrcholení delších etnických či jiných třenic, ze zásady se objevuje během lokální ekonomické krize. Když se faktory sejdou a jsou správně metodicky podchycené, mělo by být možné s jejich pomocí "předpovídat blízkou budoucnost". Problém je, že lidé často reagují spíše na základě emocí než statistických údajů.

Je vše jenom o datech?

Loni na jaře tak se svým modelem například přišla University of Sydney. Jmenoval se Atrocity Forecasting Project a bral zřetel na faktory, jako je častá změna vlád, války v sousedních zemích, ale i kojenecká úmrtnost nebo politické vraždy. Systém z dat z let 1988 do 2003 správně předpověděl události v bývalé Jugoslávií, Kongu i Somálsku. Do budoucích let označil za nejproblematičtější území střední Afriku, Srí Lanku nebo Ekvádor. Na vrcholu seznamu pak ční Súdán a Myanmar.

Podobných aktivit je více, moderním digitálním pionýrem v podobných modelech je například systém ICEWS (Integrated Crisis Early Warning System), jehož vývoj byl financován Pentagonem a institucí DARPA. Databáze založená v roce 2008 se zaměřuje nejen na předpovědi pogromů, ale i "běžné" konflikty. Je však pouze vyvrcholením prvních snah o rozpoznání počátečních znaků budoucích konfliktů, které byly formulovány už v 70. a 80. letech. Podle kritiků podobných modelů budou vždy existovat scénáře, které se predikcím vymykají, v minulosti citovali například překvapivou invazi na Falklandy. Podle zastánců však pilování scénářů zabere nějaký čas a je spíše otázkou správného pochopení dat a jejich zasazení do modelů.

Nelze samozřejmě očekávat, že modely předpoví sto procent konfliktů – nicméně například právě zmiňované Falklandy byly překvapivé právě proto, že šlo spíše o snahu vojenské junty v Argentině odlákat pozornost od tuzemských ekonomických problémů než o racionální vyvrcholení sporů o strategické území. Spoléhalo se spíše na emoce, méně už na aktuální fakta. Možná tedy, že právě zakomponování míry vyhrocení veřejné diskuze, rovněž často spoléhající spíše na emoce než racionalitu, bylo klíčovým dílkem skládačky, který podobným modelům spoléhajícím spíše na statistiky zatím chyběl.

Ladislav Loukota