Po apokalypse by lidstvo nakrmila ropa a brouci, tvrdí vědci

S přibývajícími miliardami lidí na Zemi se potravinový průmysl musí stávat stále uniformnějším, chce-li všechny ty hladové krky nakrmit za přijatelnou cenu. Díky tomu je však produkce potravin zároveň zranitelnější globální událostí a nemusí se nutně jednat o statisticky nepravděpodobné situace nebo scénáře autorů sci-fi.

V případě rychlé záhuby několik klíčových plodin by rychle následoval dobytek a poté i lidstvo. Dvojice odborníků ale nyní tvrdí, že ani černé katastrofické scénáře nemusejí znamenat globální hladomor. Jejich nápady, jak krizi čelit, však přinášejí nejen řešení nejčernějších scénářů, ale i šanci, jak vymýtit hlad dnes.

I bez konce světa

Argument, jak zbavit svět hladu, zaznívá ve společné knize Joshuy Pearce z Michiganské technické univerzity a Davida Denkenbergera z Global Catastrophic Risk Institute. Dvojice si dala za cíl vypíchnout sedm potenciálních globálních katastrof, které by měly za následek narušení, nebo dokonce likvidaci stávajícího zemědělství, a najít jejich řešení.

Seznam obsahuje veskrze aktuální scénáře jako změnu klimatu nebo dopad asteroidu, ale i riziko nukleární zimy vlivem atomové války, erupci supervulkánu či ničivou superchorobu napadající plodiny, kterou nedávno v kinech strašil snímek Interstellar. V některých těchto případech by došlo na trvalý výpadek potravinového řetězce, v jiných "pouze" na jeho několikaleté zastavení. Řešením přitom rozhodně není konzervace a příprava zásob potravin dopředu, protože ta by v horizontu déle než několik měsíců byla fatálně drahá a tím pádem využitelná jenom pro zlomek populace.

Pearce a Denkenberger však tvrdí, že není nutno házet flintu do posledních zásob žita. "Obecně jsme přišli se dvěma typy řešení," nechává se v prohlášení slyšet Pearce. "Můžeme na jídlo konvertovat současné zdroje fosilních paliv, a to buď pěstováním bakterie, která se palivem živí, a následně požíváním jejích kolonií anebo vykrmováním hlodavců a hmyzu těmito koloniemi a následně požívat je."

Vše je o spolupráci

Do hodování má tedy vize obou mužů daleko, stejně tak však i do vizí konce světa. Čerpat by se navíc dalo nejen ze zásob fosilních paliv, ale třeba i dřevin, u nichž se vyšší rezistence katastrofě dá předpokládat. Taktéž dřevinami by pak šlo vykrmovat například hmyz a drobné živočichy. Dá se navíc předpokládat, že své by v případě krize měly co říct i genetičtí inženýři schopní navýšit produkci živin u jednotlivých druhů či zlepšit trávení a konverzi látek pro co nejvyšší potravinovou užitnost.

Ačkoliv vidina přežití lidstva – v papírovém modelu dokonce celého jeho počtu bez fatálních hladomorů – zní v daném případě skoro až zázračně, mnozí se jistě křižují nad předpokládanou kvalitou příchutí nových pokrmů. I pro ně má však Pearce dobrou zprávu. "Mohli bychom z bakterií extrahovat cukr a uhličitany a stále produkovat například sodovku. Stále by navíc existovali potravinoví inženýři a vsadím se, že bychom se správnými umělými přísadami mohli slaninovou příchuť dodat prakticky čemukoliv."

Vzhledem k množství konzervantů v dnešní průmyslově produkované stravě a epidemii obezity není úplně snadné ani tuto případnou stravu postapokalyptické budoucnosti odsoudit jako příliš nezdravou ve srovnání se současným stavem...

Různé myšlenkové experimenty Pearce a Denkenbergera tak nakonec vyvolávají otázku, proč vlastně nedovedeme nakrmit lidstvo již dnes, když žádná katastrofa produkci potravin nenarušuje. Odpovědí na konci knihy je dle Pearce absence rozumné spolupráce. "Můžeme nakrmit každého, budeme-li však spolupracovat a myslet alespoň trochu dopředu – nikoliv v době, kdy každý křičí o pomoc a kope sám za sebe."

Ladislav Loukota