Na Islandu mění oxid uhličitý ve skálu

Oxid uhličitý v čedičích

Vědci přivádějí oxid uhličitý do čediče, který je porézní jako houba, kde na věky zkamení. Tato technika ve zrychlení kopíruje přirozený proces, který by jinak trval několik tisíc let, a sice zkamenění oxidu uhličitého – skleníkového plynu, který na tomto ostrově masově produkuje doprava, průmysl a také sopky.

"Díky této metodě radikálně měníme běh času," řekla agentuře AFP geoložka Sandra Ósk Snaebjörnsdóttir. Společně s vědci a inženýry ze společnosti Reykjavik Energy, francouzského Národního ústředí vědeckého výzkumu (CNRS) a z Islandské a z Kolumbijské univerzity pracuje na projektu nazvaném CarbFix.

V měsíční krajině na úpatí vulkanického masivu Hengill se objevují tři malé šedé dómy protkané jen několika okénky. Uvnitř těchto dómů se oxid uhličitý, který byl zachycen a dopraven kilometry plynovodů z geotermické elektrárny Hellisheidi, rozpouští ve vodě a pak je pod silným tlakem vstřikován do čedičové skály, do hloubky jednoho kilometru.

"V podstatě neděláme nic jiného, než že vyrábíme vodu sycenou oxidem uhličitým," shrnuje postup vedoucí projektu Edda Sif Aradóttir.

Roztok proniká dutinami skály. Začíná proces tuhnutí, který umožňuje chemická reakce plynu s vápníkem, hořčíkem a železem obsaženými v čediči. Oxid uhličitý proniká do hnědé porézní skály v podobě bílých vápenitých krystalů.

Zkamenělý plyn

"Téměř všechen oxid uhličitý zkamení během dvou let," říká Snaebjörnsdóttir. Jakmile oxid uhličitý zkamení, nic, nebo téměř nic, s ním nehne.

"Jestliže dojde k erupci a skála se zahřeje na velmi vysokou teplotu, část minerálu se rozloží," upozorňuje geochemik z Islandské univerzity Sigurdur Gislason. Hned ale dodává, že jde o nejstabilnější a nejbezpečnější způsob ukládání oxidu uhličitého.

Zachycování a skladování oxidu uhličitého v podzemí podporuje Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC).

Na Islandu, v zemi gejzírů, ledovců a sopek, se nejméně polovina energie vyrábí geotermicky. To je radostná zpráva pro vědce z CarbFix, kteří si udělali z elektrárny Hellisheidi, jedné z největších tohoto druhu ve světě, svou laboratoř.

Tato elektrárna vypouští oxid uhličitý, leží na čediči a má téměř neomezené zásoby vody. Elektrárna zásobuje elektřinou a teplem metropoli Reykjavík, která leží asi 30 kilometrů odsud.

CarbFix umožňuje snížit o 30 procent vypouštění oxidu uhličitého z elektrárny do ovzduší. Ročně se tam zachytí 12 000 tun plynu v ceně asi 25 dolarů (577 Kč) za tunu.

Jsou to malá čísla, jestliže pomyslíme na to, že islandské sopky ročně vypustí do ovzduší jeden až dva miliony tun oxidu uhličitého.

Hlavní nevýhodou podzemní likvidace plynu je to, že je velmi náročná na spotřebu vody, které je na Islandu přebytek, ale jinde na světě je vzácná: na jednu tunu plynu injektovaného do skály je třeba 25 tun sladké vody. Nyní se zkouší, zda by nebylo možné používat mořskou vodu.

Island se zavázal, stejně jako ostatní země Evropské unie, snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 40 procent ve srovnání s rokem 1990.

Tyto emise však v letech 2016 a 2017 vzrostly o 2,2 procenta a ve srovnání s rokem 1990 o 85 procent, uvádí islandská Agentura pro životní prostředí. Třetina pochází od letecké dopravy, která je pro turistiku na ostrově životně důležitá, další třetina ze závodů na zpracování hliníku a křemíku.

Text: ČTK