Jaderná energie se vyplatí ekologicky i ekonomicky, ukazuje Francie

Elektřina je krví civilizace. Občas se sice za tuto krev vydává i ropa – faktem ale je, že ropa je „jenom“ velmi efektivní palivo, které lze následně využít různými způsoby. Ale zvláště v dnešním světě propojeném digitálními technologiemi je elektřina ten skutečný motor ekonomik. Měli bychom však v budoucnu onu elektřinu získávat spíše z jádra, anebo obnovitelných zdrojů?

Francouzská spojka

Bohužel, výroba elektřiny je ekologicky stále značně problematická. Nemusíte ani věřit na klimatické změny – stačí se zaměřit na kvalitu, či spíše nekvalitu ovzduší a její vliv na miliony lidí umírajících rok co rok na dýchací potíže. Uhlí je stále nejvýraznějším tahounem globální produkce elektřiny. A chuť po něm roste zejména v Asii, ačkoliv i česká elektřina je stále produkována převážně uhelnými elektrárnami. Ale co s tím?

Existují dnes v zásadě dvě kliky, které vidí zelenější budoucnost energetiky v rozvoji jiných, doposud minoritních segmentů energetické sítě – jedna chce další rozvoj jaderné energetiky, druhá naopak lobuje za solární a větrné (a občas i vodní) elektrárny. Oba tábory jsou prakticky nesmiřitelné, ačkoliv jim paradoxně jde o totéž – produkci uhlíkově neutrální elektřiny.

Stran rozvoje obnovitelných zdrojů, tedy zejména solárních a větrných elektráren, je nejčastěji propíráno Německo a jeho politika Energiewende. Paradoxně opodál však stojí země, jejíž energetika je uhlíkově neutrálnější již po desítky let a zřejmě i s menšími náklady. Jde o Francii, v níž jaderné elektrárny zajišťují přes 70 procent energetické poptávky. I při zohlednění inflace je přitom cena francouzských jaderných elektráren produkujících 400 terawatthodin nižší než cena nových německých obnovitelných zdrojů, které produkují jenom 226 terawatthodin (45 z toho navíc vzniká spalováním biomasy, což je dost diskutabilní zelený zdroj).

Francii totiž vyšla 1 terawatthodina (TWh) zhruba na 1 miliardu dolarů. Německo však vyšla stejná 1 terawatthodina na 2,5 miliardy. Navíc je otázkou, zdali budou mít současné solární a větrné farmy stejnou životnost jako jaderné elektrárny, a také kdy se dostanou v Německu na stejnou míru dominance energetické sítě jako francouzské jádro. Bez nadsázky se zdá, že uhlíkové neutrality by Německo snáze dosáhlo, kdyby se vydalo francouzskou cestou...

Širší kontext

Neznamená to, že bychom obnovitelné zdroje měli automaticky hodit přes palubu. Ani to není možné – na to mají příliš mnoho zastánců. Pokud nám jde o ekologickou a uhlíkově neutrální energetiku, bude třeba kombinace více zdrojů. Ani Francie, která ostatně chce podíl obnovitelných zdrojů momentálně rovněž zvýšit, není poháněna jenom jádrem. Je navíc pravda, že i jádro má několik ekonomických nevýhod.

Zmiňme například fakt, že cena jaderné energie je dnes mnohdy vyšší než cena obnovitelných zdrojů. To ale neříká mnoho – cena obnovitelných zdrojů byla dříve vyšší než cena energie z jádra, částka za TWh tedy není tesaná do kamene. Na tomto růstu ceny jádra se podepisuje několik faktorů – jednak chytré sítě zvýhodňující obnovitelné zdroje (když slunce svítí, je energie solárních elektráren objektivně levnější), a jednak masová produkovatelnost obnovitelných zdrojů.

Oproti tomu jaderné elektrárny produkují energii konstantně a nejsou s to se uzpůsobit rychle se měnící poptávce. Jaderné elektrárny jsou navíc státní projekty, což zvyšuje riziko zneužívání eráru a korupce obecně. To u obnovitelných zdrojů platit může sice také, ale rozhodně v menší míře – zdejší projekty lze snáze privatizovat než v případě jádra. Doposud byly navíc elektrárny produkovány „jednotlivě“. Cosi jako masová produkce elektráren vlastně u jádra neexistovala. I to zvyšovalo cenu projektů oproti panelům, které si dnes může koupit doslova každý a využít je pro „decentralizované“ napájení svého domova nebo firmy.

Objektivní nevýhodou obnovitelných zdrojů jsou však ony okamžiky, kdy slunce nesvítí a vítr nefouká. Skutečnost je taková, že obnovitelné zdroje by potřebovaly řádově víc uložišť, než jaká je jejich teoretická efektivita. Tedy mnoho přečerpávacích elektráren, které dále zasáhnou do krajiny, a také mnoho velkokapacitních baterií, které s sebou nesou rovněž řadu ekologických problémů. Těžba lithia je totiž rozhodně environmentálně ošemetná, a není jasné, zdali vůbec na Zemi existuje dost lithia na to, aby mohla celá planeta přejít na obnovitelné zdroje. Kdyby tedy chtěla.

Nutnost kompromisů

Vývoj však probíhá v obou sférách, které si konkurují v pohledu na budoucnost energetiky. Vznikající modulární, čili masově produkovatelné jaderné reaktory by mohly snížit cenu nových jaderných elektráren. Stejně tak je samozřejmě možné, že dále klesne cena a zvýší se efektivita i solárních panelů, například díky novým organickým panelům. Může se stát i to, že nás čeká i vznik reaktorů fúzních. Ale ten na horizontu stojí už půlstoletí.

Dokud však panuje mezi oběma klikami „ekologičtější energetiky“ stále nevraživost, vzdor inovacím bude zřejmě stále narůstat role uhlí a jiných flexibilnějších zdrojů. Jak obnovitelné zdroje, tak jádro totiž vyžadují jisté ústupky. A na ty zjevně proponenti žádného z nich stále nejsou připraveni.

Text: Ladislav Loukota