Utajovaní poslové jaderného Armagedonu z Ruska

Speciální létající velitelství strategických sil i dálková průzkumná letadla ve velké většině vznikaly a vznikají na základě běžných dopravních letadel. Navenek jsou často rozeznatelná jen díky laicky řečeno nezvyklým boulím, hrbům a rozměrným dodatečným pouzdrům. Ty původně aerodynamicky čistým strojům na kráse nepřidávají, ale ukrývají tajné, špičkové radary, senzory a aparatury. Některé tyto speciální stroje v amerických barvách jsou mediálně dobře známy, jiné už méně, ale o sovětských, nyní ruských typech, se ví jen velmi málo.

Il-82: Bez spojení není velení

Přitom v polovině 80. let spatřily světlo světa hned dva sovětské typy, jejichž tajemství bylo úzkostlivě střeženo. Jedním z nich je Iljušin Il-82, v Rusku označovaný též Il-76VKP. Byl postaven jako protipól amerického typu Boeing E-6 Mercury, přičemž konstruktéři za základ použili standardní nákladní stroj Iljušin Il-76. Po něm speciální Il-82 zdědil i rozměry, na délku měří 46 m, na výšku 15 m, rozpětí křídel činí 50 m.

Účelem Il-82 je zajišťování utajeného přenosu radiové a satelitní komunikace mezi pozemními středisky strategického velení, vzdušnými velitelskými stanovišti a bojovými útvary strategických raketových vojsk či strategickými ponorkami s jadernými mezikontinentálními střelami. Il-82 byl svým charakterem a vybavením předurčen hrát klíčovou roli v případě akutního nebezpečí nukleární války nebo přímo během ní. Tehdy se totiž uvažovalo, že létající komunikační uzel a translační stanice je méně zranitelná, než výkonné pozemní stanice, které nemůžou měnit svou pozici.

Celkem vznikly pouhé dva exempláře Il-82. První se do vzduchu dostal v dubnu 1987, druhý pak o pár měsíců později v listopadu. To už se v Sovětském svazu rozběhla perestrojka a naplno se začaly projevovat ekonomické problémy „Horní Volty s jadernými zbraněmi“. Nicméně i v oné době měla armáda prioritu, a tak zkoušky obou strojů na základně Žukovskij u Moskvy probíhaly velmi rychle. Zanedlouho putovaly k 8. letecké divizi speciálního určení na základně Čkalovsk.

I když Il-82 vychází z běžného Il-76, je už na první pohled patrné, že nejde o obyčejný stroj. Do očí bijící je především rozměrný kryt aparatury a antény přenosu signálů z komunikačních satelitů na oběžné dráze. „Les“ antén je rozprostřen na křídlech, trupu i na podvozkových gondolách. Zajímavým prvkem je speciální vlečená anténa sloužící ke komunikaci s ponorkami. Pokud není v činnosti, je ukryta v zádi trupu a navinutá na speciální naviják. Za letu ji posádka vypustí vodorovně za záď letounu, přičemž její délka činí celých 5 km! Tato extrémní délka antény umožňuje letounu komunikovat i s ponorkami plujícími pod hladinou. Posádku Il-82 tvoří dva piloti, navigátor, palubní technik a neupřesněný počet operátorů komunikačního vybavení. Jejich pracoviště se nachází v prostoru trupu, kde u běžných Il-76 najdeme nákladový prostor se sklopnou záďovou rampou.

Bližší informace o vybavení a schopnostech obou Il-82 nebyly nikdy zveřejněny a zdá se, že za celou dobu své kariéry zatím neprošly žádnou rozsáhlejší modernizací. Některé zdroje dokonce tvrdí, že jeden ze strojů stojí na základně Čkalovsk už několik let bez motorů a není letuschopný.

Il-80: létající velitelství pro soudný den

Ve stejném čase, jako vznikl typ Il-82, v Sovětském svazu postavili i speciální létající velitelské centrum strategických sil označené Il-80 (nebo také Il-86VKP). Šlo o ekvivalent amerického Boeingu E-4 NAOC a jako základ posloužil pro změnu velkokapacitní aerolinkový stroj Iljušin Il-86. Zatímco „osmdesátdvojka“ je jakousi přenosnou létající stanicí, „osmdesátka“ je létající vzdušné velitelství, v jehož útrobách se v případě jaderné války nachází kompletní generální štáb ruské armády a rovněž také prezident Ruské federace. Z jeho paluby dostávají rozkazy jednotky strategických jaderných sil na zemi i na moři a ve vzduchu. Funguje ovšem jako poslední útočiště, neboť se do něj mají ruští pohlaváři přesunout až v případě, že jsou pozemní (či lépe řečeno podzemní) velitelská centra zničena.

V NATO dostalo toto létající „nervové centrum“ sovětské, později ruské vojenské mašinérie kódové jméno Maxdome. Il-80 je od běžného linkového Il-86 také snadno rozeznatelný. Vpředu na horní části trupu je kryt aparatury s anténou satelitní komunikace podobné té u Il-82. Na trupu je velké množství antén a čidel komunikačního a detekčního vybavení. Dalším prvkem, který Il-80 odlišuje od běžného pasažérského letadla, je dvojice generátorů elektrické energie, které jsou umístěny v gondolách na pylonech mezi trupem a vnitřními motory. Každá z nich měří přes 9 m. I Maxdome má vlečenou pětikilometrovou anténu pro komunikaci s ponorkami, její naviják ústí na levé zadní části trupu.

Všímavému pozorovateli neunikne ani absence bočních oken typických pro aerolinkové stroje. Il-80 je postrádá kvůli ochraně osazenstva na palubě před účinky radioaktivního záření, trup je navíc chráněn proti následkům elektromagnetických pulsů vznikajících při jaderných explozích nebo proti úderu blesku. Klimatizační systém letounu má i filtry zamezující vniknutí radioaktivního spadu.

Prototyp Il-80 byl dokončen v květnu 1985, kdy také absolvoval svůj první let. Sériové stroje vznikly konverzí z již postavených civilních letounů Il-86 a přišly do služby o dva roky později, celkem byly čtyři. Posádku tvoří dva piloti, palubní technik a operátoři komunikačních systémů. Stejně jako oba Il-82 i všechny Il-80 dostala 8. letecká divize speciálního určení a jejich domovským přístavem se stala základna Čkalovsk. Podle nejnovějších informací zůstávají ve službě tři Il-80, jeden stojí na základně odstavený bez motorů.

Zajímavá, a přitom pro sovětské i ruské zvyklosti utajování typická je skutečnost, že všechny Il-82 a Il-80 dostaly zbarvení sovětského, nyní ruského vlajkového dopravce Aeroflotu. Dokonce i imatrikulační značky na letounech spadaly do sovětské civilní registrace, dnes mají ruské civilní značení. Zbarvení speciálních strojů zůstává stále stejné, přestože už Aeroflot používá nové barevné schéma, pouze byly nahrazeny sovětské vlajky ruskými.

ZAJÍMÁ VÁS RUSKÁ VOJENSKÁ TECHNIKA? TADY MÁTE VÍC!