Tank Sturmpanzerwagen A7V byl jediným typem, který Němci v první světové válce vyrobili

První německý tank měl posádku 18 mužů. Už cesta na bojiště pro ně byla peklem

Historie německých tanků - Sturmpanzerwagen A7V

První světová válka byla ve znamení vojenské modernizace, která se projevovala nasazením tanků. Poskytovaly relativně efektivní ochranu pěchoty, šetřily koně, kteří se mohli vyčerpat či vážně zranit, a měly značný psychologický efekt, a to jak na nepřítele, tak na vojáky, jež měly chránit. Německo bylo v tomto ohledu kupodivu trochu pozadu.

Zatímco Britové a Francouzi poslali do bitevních polí první tanky, velení německé armády v ně nemělo příliš důvěry. Více se soustředilo na pěchotní prostředky, které měly tanky ničit. Potřeba vypořádat se s novými válečnými stroji dala na podzim roku 1916 vzniknout tzv. Kriegsdepartement, 7. Abteilung, Verkehrswesen – 7. odbor dopravní při ministerstvu války. Ten měl mimo jiné vymyslet účinnou strategii boje proti tankům. Výsledkem jejich přemýšlení bylo postavit vlastní tank.

8 Zobrazit galerii

8 Zobrazit galerii

Čtěte také: Československo by nevzniklo, nebýt legionářů, říká americký historik McNamara

Rychlost není všechno

Německé velení sice stále v tanky nevěřilo, nakonec ale jejich výrobu povolilo s podmínkou, že stroj bude na podvozku, který bude moci sloužit i vozidlům určeným k transportu vojenského materiálu. A tak firma Daimler Motoren začala pracovat na prototypu, jenž byl představen v dubnu 1917. Jednalo se o tank Sturmpanzerwagen A7V, známý pod zkratkou StPzw A7V, a byl to jediný typ, který Němci v první světové válce poslali na bojiště.

Tank A7V připomínal železniční vagón obrněný 30 mm pancíře, 7,34 metru dlouhý, 3 metry široký a 3,3 metru vysoký. Poháněl jej čtyřválcový benzinový motor Daimler o výkonu 75 kW, díky čemuž mohl jet po rovném terénu rychlostí až 15 km/h. To z něho dělalo nejvýkonnější a nejrychlejší tank první světové války, který navíc disponoval odpružením pojezdových kol podvozku. Kanón doprovázelo šest kulometů MG08 ráže 7,92. Německé velení objednalo 100 kusů, nakonec jich ale bylo vyrobeno jen 20. Do boje byly vyslány v březnu roku 1918. Tehdy se začaly projevovat jejich nedostatky.

Cesta peklem

Nízko položená základna korby ve vztahu k pásům a dlouhý přední převis byly pro jízdu v těžkém terénu dost nepraktické, řidič navíc neviděl přímo před tank a jeho zorné pole začínalo až 10 metrů před přídí. Uváznutí či kolize nebyly ničím výjimečným, bahnitý či členitý terén představoval pro posádku pohromu. Posádka tanku čítala 18 lidí. Patřili k ní velitel, řidič, mechanik/signálník, šest střelců z kulometu a šest nabíječů a střelec z kanónu s vlastním nabíječem.

Motor navíc nebyl od posádky nijak oddělen, takže v akci byli vystaveni zplodinám a výparům. Navíc jim jako jediná jistota stability sloužila ze stropu visící rukojeť. „Za rukojeť se dalo do jisté míry držet, ale když došlo k prudkým nárazům, nevyhnutelně došlo ke kontaktu ruky s horkým motorem. Nebo jste někoho srazili,“ popisuje nepraktickou výbavu historik Wolfgang Schneider v pořadu Historie německých tanků na Prima ZOOM.

Těžko na cvičišti, hůře na bojišti

Během války poslalo Německo do boje 50 tanků, z toho 20 z nich bylo typu A7V. Zbylých 30 tvořily ukořistěné typy Spojenců. Oproti 3 600 kusům tanku Renault FT z Francie a 2 500 exemplářům tanku Mark I až V se jednalo o značně podhodnocenou sílu.

Tanky A7V si navíc v boji nevedly nijak oslnivě. Během útoku severně od St. Quentin Canal bylo nasazeno pět tanků, tři z nich však postihla mechanická závada dříve, než se vůbec střetly se soupeřem. Zbylým dvěma se nicméně podařilo odrazit protiútok. Tanková bitva proti třem britským Mark IV, která se odehrála 24. dubna 1918, skončila víceméně nerozhodně. Nakonec se zachoval jen jeden exemplář německého tanku, pojmenovaný Mephisto. K vidění je v Austrálii, kam jej coby válečnou kořist zavlekly australské jednotky.

Zdroje: Slashgear/The Online Tank Museum