Operace Pouštní bouře: Na Irák bylo při záchraně Kuvajtu svrženo 88 500 tun bomb

Půl roku trvající krize vyvolaná obsazením Kuvajtu vojsky Saddáma Husajna přešla do své vojenské fáze. Mezinárodní koalice 34 zemí, která od 2. srpna 1990 shromažďovala hlavně v Saúdské Arábii ohromnou vojenskou sílu, konečně zaútočila na Irák. Později se bude tato válka označovat jako první válka v Zálivu.

Zachráníme Kuvajt

Irácký diktátor Saddám Husajn přepadl Kuvajt ze dvou důvodů – chtěl se zmocnit jeho zásob ropy a zároveň smazat dluh, který měl u bohatého ropného emirátu z dob irácko-íránské války (1980-88), v níž ho Kuvajt finančně podporoval. Stotisícová irácká armáda ovládla malý Kuvajt za dva dny. Byl to ale jen začátek mnohem většího konfliktu.

Drtivá většina zemí světa invazi odsoudila a prakticky ihned se začala formovat koalice 40 států, které se s požehnáním Rady bezpečnosti OSN (rezoluce č. 678 z 29. listopadu 1990) rozhodly Saddáma Husajna z Kuvajtu vytlačit a nezávislost emirátu obnovit. Šlo o unikátní spojenectví. Nejenže se ke Spojeným státům a dalším západním zemím přidaly mnohé arabské státy, ale teprve dva roky před tím skončila studená válka, v níž byl Saddám Husajn štědře podporován a vyzbrojován Sovětským svazem. I ten se ke koalici připojil, stejně jako třeba Československo.

Američané na svaté půdě islámu

Pochopitelně tak idylické to zase nebylo. První, a zřejmě nejvážnější konflikt způsobila rychlá ochota Saúdské Arábie vpustit vojenské jednotky USA do země. Saúdská Arábie sousedí jak s Kuvajtem, tak s Irákem, a právě odsud měla být vedena pozemní ofenzíva proti Saddámu Husajnovi.

Jakmile však začali v zemi v srpnu 1990 přistávat první američtí vojáci, začaly se některé arabské státy bouřit – vždyť to bylo poprvé od smrti proroka Mohameda, kdy bota cizího vojáka znesvětila svatou půdu islámu. „Obsazení Kuvajtu je naše vnitřní věc, vyřešíme si to mezi sebou,“ argumentovali mnozí Arabové, kteří oblast Blízkého východu a severní Afriky nazývají „Umma Arabíja“, tedy „Arabská matka“.

Další slabinu komplikované operace představoval Izrael. Americký prezident George H. W. Bush se snažil svého spojence na Blízkém východě za každou cenu od konfliktu držet stranou – poslední, co by si mohl přát, byla další arabsko-izraelská válka. Nebylo to ale snadné. I Saddám Husajn věděl, že neuralgickým bodem složitě poslepované protiirácké koalice je právě židovský stát.

Vojenskou operaci proti Iráku zahájily letecké údery

Jako vůbec první odstartovaly dálkové stealth bombardéry F-117, jejichž úkolem bylo zasáhnout a vyřadit z provozu telekomunikační centrum v Bagdádu. Z hotelu Al-Rašíd v centru města o situaci prakticky jako jediný reportoval štáb CNN ve složení Bernard Shaw, John Holliman a především nezapomenutelný Peter Arnett, který víc než miliardě fascinovaných televizních diváků popisoval záblesky výbuchů a účinky amerického bombardování. Díky CNN svět poprvé pocítil, co to je válka v přímém přenosu.

Souběžně s útokem na Bagdád napadly americké bitevní letouny a letky vrtulníků radarové základny a stanoviště protiletadlové obrany podél hranic Iráku se Saúdskou Arábií i dál ve vnitrozemí. Útok podpořily i rakety s plochou dráhou letu Tomahawk odpalované z lodí v Perském zálivu a v Rudém moři. Všechny tyto údery se odehrály v rozpětí několika minut kolem „hodiny H“, jíž byly 3 hodiny ráno v noci z 16. na 17. ledna 1991.

Ocelový déšť, jak tuto leteckou ofenzívu nazvali plánovači v Pentagonu, dopadal na Irák nepřetržitě následujících 42 dnů. Spojenci uskutečnili přes 100 000 vzletů, během nichž svrhli na 88 500 tun bomb. Přestože se koaliční letci na začátku bojů irácké protivzdušné obrany značně obávali, ztratili nakonec jen 44 letadel.

Irácký trumf se jmenuje Scud

Iráčané byli od počátku v defenzívě, měli ale ještě jeden trumf. Byly jím rakety Scud. Šlo o balistické řízené střely původně zakoupené v Sovětském svazu, později ale částečně modifikované a vyráběné přímo v Iráku. Tyto jednoduché a spolehlivé rakety s různým doletem a množstvím trhavin mohly zasáhnout široký okruh zemí Arabského poloostrova a také Izrael.

Už pět hodin po prvních šokujících úderech na Bagdád irácký rozhlas varoval, že „velké zúčtování začíná a úsvit vítězství se blíží“. Co tím hlasatel myslel, pochopili i ti největší optimisté už následujícího dne, kdy Irák odpálil prvních osm raket Scud na Izrael.

Během Pouštní bouře pak Iráčané vyslali proti Izraeli a Saúdské Arábii nejméně 88 raket, z nichž některé zneškodnil americký systém protiraketové obrany Patriot preventivně rozmístěný také v Izraeli. Saddám Husajn si od ostřelování židovského státu sliboval jeho vtažení do konfliktu, díky čemuž by se mohly na stranu Iráku přidat další arabské země a spojenecká koalice by se mohla rozpadnout.

To se ale nepodařilo. Díky nasazení Patriotů a soustavnému přesvědčování izraelské vlády, aby tentokrát na útoky neodpovídala, se i přes dvě oběti na lidských životech, více než 200 raněných a velké materiální škody (zasaženo bylo přes 1 300 domů, 6 140 bytů a 23 veřejných budov) Izraelci drželi stranou.

Drtivá porážka

Pozemní operace, které nakonec vedly k osvobození Kuvajtu, zahájili překvapivě sami Iráčané 29. ledna protiútokem na malé přístavní město Chafdží v Saúdské Arábii ležící jen kousek od hranic s Kuvajtem. Tady se Američané poprvé střetli s tanky a motorizovanou pěchotou Saddáma Husajna. Pod tlakem ostřelování baterií houfnic americké námořní pěchoty a zhruba dvou stech leteckých útocích se po čtyřech dnech dali Iráčané na ústup. Tato bitva vešla do dějin jako bitva o Chafdží.

Spojenci se ale nemínili nechat do pozemních bojů jen tak vtáhnout. Díky letecké převaze, laserem naváděným pumám, raketovým barážím a dalekonosnému dělostřelectvu měl být postup do vnitrozemí Iráku usnadněn na nejvyšší možnou míru. Přesto došlo mezi 24. a 28. únorem k několika tankovým bitvám, při nichž Iráčané ztratili kolem 3 000 tanků a přes 2 000 dalších obrněných vozidel.

Celkově byly ztráty na irácké straně děsivé – podle různých odhadů zahynulo kolem 25 000 iráckých vojáků a třikrát tolik jich bylo zraněno. Odhaduje se, že zemřelo i 3 600 iráckých civilistů. Koaliční síly ztratily 340 vojáků, z toho bylo 146 Američanů. Přes 770 vojáků bylo zraněno.

Války v Zálivu se účastnila také česko-slovenská protichemická jednotka v počtu 200 mužů a žen, jimž velel tehdejší náčelník oddělení mírových sil Správy zahraničních vztahů Ministerstva obrany plukovník Ján Való. Odeslání protichemické jednotky na Blízký východ mělo své opodstatnění – Saddám Husajn v minulosti několikrát použil chemické zbraně především proti Kurdům, ale také během války s Íránem. K nasazení chemických zbraní proti koaličním silám ani proti Izraeli naštěstí nedošlo.

Osvobození Kuvajtu

Přestože americké a další spojenecké síly pronikly hluboko do iráckého území, nezaútočily přímo na Bagdád a neusilovaly o svržení Saddáma Husajna. Cílem celé operace bylo osvobodit Kuvajt, a to se také 28. února 1991 stalo.

Irácký diktátor byl nakonec svržen až v roce 2003, kdy na něj zaútočily Spojené státy a Velká Británie kvůli podezření z výroby jaderných a chemických zbraní. Důsledky této druhé války v Zálivu, včetně přechodného vzniku takzvaného islámského státu, trvají dodnes.