Konec druhé světové války: Japonsko kapitulovalo 2. září 1945 na palubě USS Missouri

Bylo oblačné ráno 2. září 1945 a obyvatelům Japonska se naskytl nezvyklý pohled. Tokijský záliv – obvyklé seřadiště obřích japonských flotil vyrážejících dobývat rozlehlé oblasti největšího oceánu světa – byl znovu plný lodí. Jenže ne japonských.

Své kotvy v samém srdci japonských výsostných vod spustilo na 250 spojeneckých plavidel, kterým vévodila americká bitevní loď USS Missouri pojmenovaná po rodném státě prezidenta Harryho S. Trumana. Nešlo o chystané vylodění na mateřské japonské ostrovy – všechny ty lodě, letadla a tisíce námořníků na nich se zde ocitli z jediného důvodu: Japonsko se chystalo podepsat kapitulaci a o nejděsivější válce v historii lidstva se odteď mělo mluvit v minulém čase.

Pacifik ve válce

Druhá světová válka, která začala 1. září 1939 útokem Německa a Slovenska na Polsko, trvala šest let a 1 den a zahynulo v ní odhadem 45–60 milionů lidí, většinou civilistů. V Tichém oceánu se boje rozhořely 7. prosince 1941, když japonská flotila pod velením admirála Isoroku Jamamota zaútočila na americkou námořní a leteckou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Díky svým deseti moderním letadlovým lodím mohli Japonci současně napadnout i Filipíny, britskou Malajsii a izolované ostrovní základny USA, Nizozemska a dalších zemí v celém Pacifiku.

Americká armáda byla před začátkem druhé světové války 18. nejsilnější na světě (hned po Československu), opírala se ovšem o největší námořní flotilu, jaká tehdy existovala. Protože ale její hlavní sílu tvořily tradiční pomalé bitevní lodě, měli před útokem na Pearl Harbor Američané ve službě jen sedm letadlových lodí, z toho čtyři operovaly v Tichém oceánu a tři v Atlantiku.

V první fázi války v Pacifiku Američané ztratili kromě několika ostrovů především Filipíny, které musel Japoncům se skřípěním zubů vydat pozdější hrdina války v Tichomoří (a také Korejské války), generál Douglas MacArthur.

Američané v tom ale zdaleka nebyli sami. Britové utrpěli největší porážku ve své dosavadní historii, když se početně slabším Japoncům vzdala posádka Singapuru, a Austrálie se reálně chystala na invazi Japonců poté, co nečekaně bombardovali přístav Darwin.

Kruh kolem Japonska se stahuje

Obrat přinesl až neúspěšný pokus Japonska obsadit Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy a především pak bitva u Midway, v níž Japonsko v červnu 1942 přišlo o čtyři velké letadlové lodi Hirju, Sorju, Kaga a Akagi.

Následovala série vyloďovacích operací americké námořní pěchoty na tichomořských atolech, která na jaře 1945 vyvrcholila bitvou o Iwodžimu a především o Okinawu ležící na dohled od mateřských japonských ostrovů. Děsivý rozsah ztrát na Okinawě – USA přišly o 72 000 vojáků, z toho jich 12 513 padlo nebo bylo pohřešováno – stratégy ve Washingtonu dokonale vyděsil. Pro chystané vylodění na japonských ostrovech (operace Dawnfall) byly proto vyčleněny nebývalé síly.

V prvním sledu (operace Olympic) měl být v listopadu 1945 za pomoci 400 000 mužů, 1 300 plavidel a 4 600 letadel dobyt nejjižnější japonský ostrov Kjúšú. Další na řadě by byl největší japonský ostrov Honšú (operace Coronet), na který by v rámci největší vyloďovací operace v historii 1. března 1946 zaútočilo půl milionu vojáků podporovaných 3 000 plavidly.

Japonsko by byl opravdu tvrdý oříšek. Zhoršující se situace a nedostatek vycvičených bojových pilotů přinutil japonské velení zahájit už v roce 1944 sebevražedné nálety kamikadze. Odhaduje se, že se proti spojeneckým lodím celkem vrhlo na 2 500 japonských pilotů-sebevrahů, z nichž každý pátý svůj cíl zasáhl. To by ale zdaleka nebylo všechno.

Nejen císařská armáda, ale i obyvatelé Japonska byli připraveni bojovat o každý metr pláží s tím, že odhady konce války reálně počítaly s rokem 1948 a jen v první den vylodění očekávala americká armáda pětkrát vyšší ztráty než v Normandii.

Jediný prezident, který použil atomovou bombu

Mezitím přísně utajovaný projekt Manhattan, v rámci něhož se po celou válku američtí i evropští vědci, kteří uprchli před Hitlerem, snažili vyvinout atomovou bombu, přinesl konkrétní výsledek. Stal se jím vůbec první úspěšný jaderný pokus Trinity, k němuž došlo 16. července 1945 v Novém Mexiku. Prezident USA Harry S. Truman se o něm dozvěděl na Postupimské konferenci, která se po květnové kapitulaci Německa konala nedaleko Berlína.

Když se 6. srpna nad japonským městem Hirošima otevřela pumovnice bombardéru B-29 „Enola Gay“ a vypustila první atomovou pumu přezdívanou Little Boy, tedy Chlapeček, zemřelo následkem výbuchu okamžitě přes 70 000 lidí a další desetitisíce v následujících měsících a letech.

Dva dny poté zaútočil na Japonsko Sovětský svaz a milionová Kuantungská armáda rozmístěná v Mandžusku se pod náporem Stalinových tankových divizí hroutila jako domeček z karet. Zároveň na Nagasaki dopadla 9. srpna 1945 druhá americká atomová bomba a zabila další desetitisíce Japonců.

Už před půlnocí 9. srpna svolal císař Hirohito nejvyšší válečnou radu a prosadil odeslání depeše Spojeným státům, v níž se Japonsko zavázalo přijmout závazky vyplývající z Postupimské dohody. Vojenská klika ovládající Japonsko se ale nechtěla vzdát a 15. srpna se pokusila o státní převrat. Pučisté obsadili císařský palác a spálili pracovnu premiéra Suzukiho, ještě týž den večer ale byli přemoženi a Hirohito ve svém vůbec prvním rozhlasovém projevu k národu ohlásil kapitulaci Japonska.

A nakonec vysvitlo Slunce…

Prezident Truman pověřil podpisem kapitulace za americkou stranu generála MacArthura, který se měl poté stát velitelem okupační správy. Datum podpisu bylo stanoveno na 2. září, aby se mohli dostavit zástupci všech spojeneckých zemí.

Nad palubou bitevní lodě Missouri kotvící v Tokijském zálivu již vlála americká, britská, sovětská a čínská vlajka, když se nalodila skupina japonských nejvyšších představitelů. V 9 hodin ráno tokijského času 2. září 1945 kapitulační listiny podepsal japonský ministr zahraničí Mamoru Šigemicu a po něm i velitel generálního štábu japonské armády generál Jóšidžiró Umezu. Další členové japonské delegace přihlíželi se slzami v očích.

Poté si ke stolu sedl generál Douglas MacArthur, pro kterého šlo i o osobní triumf za útěk z Filipín. V následujících 20 minutách postupně připojilo své podpisy deset představitelů Spojených států, Číny, Velké Británie, Sovětského svazu, Austrálie, Kanady, Francie, Nizozemska a Nového Zélandu. Z nízko visících mraků vzápětí po skončení ceremoniálu vysvitlo Slunce. Jasný symbol pro ostrovní zemi, jejíž název v japonštině – Nipponkoku – doslova znamená Země vycházejícího slunce…