Windscale – britský Černobyl, ve kterém se vyráběly jaderné zbraně

Windscale

Na světě se odehrálo několik katastrof a havárií spojených s jadernými zařízeními. Ta nejhorší se stala v ukrajinském Černobylu, ale ani západní Evropa a USA nejsou bez poskvrny.

Vedle neblaze proslulého Černobylu se nedávno zařadila i japonská Fukušima, ovšem k nejzávažnějším jaderným haváriím patří i události v americké elektrárně Three Mile Island a také v jaderném komplexu Windscale ve Velké Británii. Na rozdíl od všech zmiňovaných šlo v tom britském případě o vojenské zařízení, kde se vyráběly jaderné zbraně, při tom se však moc nehledělo na bezpečnost. Přestože od událostí v tehdejším Windscale letos na podzim uběhne 57 let, zůstává zaručeně nejradioaktivnějším místem v Evropě od západních ukrajinských hranic.

Na severozápadě Anglie v hrabství Cumbria leží obec Sellafield, která byla dříve známa jako Windscale. A právě po ní dostal svůj název jaderný komplex skládající se z jaderné elektrárny a dalších civilních i vojenských zařízení, které pracovaly s jaderným materiálem. Windscale představoval v 50. letech hlavní centrum britského jaderného výzkumu a výroby jaderných zbraní. Dnes je elektrárna již mimo provoz, ale další provozy i nadále fungují.

My chceme taky bombu!

Británie už od konce války usilovala o to, aby se s ní Spojené státy rozdělily o tajemství výroby jaderné bomby. V padesátých letech chtěla britská vláda spojencům za mořem ukázat, že je technologicky na takové výši, že dokáže sama s jaderným materiálem pracovat a sestrojit jaderné bomby. Proto ve Windscale vyrostlo zařízení na výrobu plutonia potřebného pro jaderné zbraně. Pro tento účel byly postaveny dva reaktory pojmenované Windscale 1 a 2. Poté, co Američané úspěšně vyzkoušeli i vodíkovou bombu, zaměřila se jaderná továrna ve Windscale i na produkci tritia, které se pro její náplň používalo.

Jenže tady začaly obtíže, které později vedly k největší jaderné havárii ve Velké Británii. Technici i vědci si moc nelámali hlavu s bezpečností a bagatelizovali náznaky, které havárii předcházely. Zařízení totiž již několik let bez problémů produkovalo plutonium, takže se zdálo, že výroba tritia poběží taktéž hladce. Jenže reaktory patřící k první generaci byly při výrobě zatěžovány až na svůj limit, aby vyráběly radioaktivní materiál podle požadavků vojenských plánovačů. Neustále se tak dostávaly na svá teplotní maxima, což mělo čím dál větší vliv na strukturu a charakter jaderného paliva v reaktorech. To se pomalu ale jistě stávalo nestabilním a zvyšovalo se riziko nenadálé události.

Bez problémů!

Našli se tací, kteří před možnými problémy varovali, ale politické špičky Británie tlačily na to, aby výroba potřebného materiálu pro vodíkovou bombu běžela naplno. Šlo přece o strategické zájmy státu, bezpečnost byla až na místě druhém. Úvod k tomu, co se muselo stát, nastal 7. října 1957, když operátoři prvního reaktoru zapnuli jeho chladicí cyklus, čímž chtěli snížit jeho výkon. Další den byl výkon reaktoru opět zvýšen a vše se zdálo v normálu. Ovšem už ráno 10. října bylo obsluze jasné, že není něco v pořádku. Během dalšího ochlazovacího cyklu měla teplota jádra reaktoru klesat, místo toho ale prudce stoupala. Zanedlouho všichni pochopili, že reaktor uvnitř hoří. A hořel pak ještě další dva dny…

Ráno 11. října, když byl požár nejhorší, hořelo asi 12 tun radioaktivního uranu. Teplota v reaktoru dosahovala hodnot kolem 1300 °C a hrozilo, že ochranné štíty kolem něj zkolabují. Dlouhé hodiny se technici i hasiči snažili různými způsoby reaktor ochladit, ale marně. Když byla situace nejhorší, rozhodli se použít vodu. To jen svědčilo o jejich zoufalosti. Bylo jim totiž jasné, že když reaktor neuchladí, tak vybuchne a nad Británií se rozprostře radioaktivní mrak. Ovšem pokud by se voda dostala do reaktoru, vytvořili by obrovskou jadernou bombu, která by ihned vybuchla a všechny by okamžitě zabila. A radioaktivní mrak by se do ovzduší dostal stejně.

Zázrak se podařil, po celém dalším dni se pomocí vody podařilo reaktor zcela zchladit a nebezpečí výbuchu bylo zažehnáno. Ovšem bez důsledků celá záležitost nezůstala. Do ovzduší během požáru uniklo značné množství radioaktivních látek. Havárie pak byla následně oznámkována stupněm číslo 5 ze 7bodové škály mezinárodního hodnocení závažnosti jaderných incidentů. Windscale 1 je tak dodnes nejhorší jadernou havárií na západní polokouli. Zvýšenou radioaktivitu v oné době roku 1957 naměřili v celé Británii i v Evropě, například v Belgii nebo Norsku. Na rozdíl od takového Černobylu však nebyl nikdo z okolí Windscale 1 evakuován, práce na výrobě jaderného materiálu v celém areálu komplexu pokračovala i nadále, stejně tak běžela i jaderná elektrárna v sousedství. Úřady se nijak nečinily a všichni zodpovědní předstírali, že se nic nestalo, včetně státních úředníků a politiků.

Pozdější měření ukázala, že okolí zařízení ve Windscale nebylo nijak výrazně kontaminováno radioaktivními látkami, ovšem například mléko vyrobené v okolí bylo prokazatelně pro zdraví lidí velmi nebezpečné. Dodnes v odstaveném reaktoru Windscale 1 zůstává asi 15 tun vysoce radioaktivního paliva, ve kterém stále probíhají reakce, i když ve velmi malé míře. Podle odhadů nebude možná jeho likvidace před rokem 2037. Ihned po havárii byl odstaven i reaktor Windscale 2, přestože nebyl požárem zasažen, aspoň v jeho případě zvítězil zdravý rozum a svou činnost skončil kvůli obavám z bezpečnosti. Celý komplex Windscale byl později přejmenován na Sellafield, přičemž výroba jaderných zbraní v něm pokračovala i nadále. Dodnes funguje a slouží svému původnímu účelu. Současná měření v jeho okolí ovšem nevykazují žádné známky nebezpečného zamoření radioaktivitou.