Robotická chobotnice je tady. Zachrání nás, anebo to bude průšvih?

Robotická chobotnice

Od doby, kdy Karel Čapek vymyslel slovo robot, už uplynulo 93 let. Při vyslovení tohoto pojmu naskočí představa humanoida, někdy podobná Číslu 5, jindy Terminátorovi. Ale pro výzkum v mořských hlubinách se mnohem více hodí robotická chobotnice.

„Chobotnice patří mezi nejsložitější, nejpodivnější a nejinteligentnější tvory v oceánu. Protáhne se otvorem menším než desetikoruna, dokáže vyvinout tah o síle tisíců newtonů, v mžiku změnit barvu a strukturu pokožky a s mozkem velikosti ořechu vymyslet, jak překonat dětskou ochranu, otevřít tobolku na léky a získat z ní šťavnaté sousto kraba,“ píše v časopise Scientific American Katharine Harmon Courage.

Není divu, že se chobotnice dostaly do hledáčku biorobotiků. K čemu by se robotická chobotnice mohla hodit? Nejde jen o klasický podmořský výzkum, jako je sledování života korálových útesů, monitoring invazních organismů (ano, i moře mají pod hladinou své vetřelce) nebo hledání nových druhů v hlubinách oceánů, ale našla využití i v celé plejádě dalších úkolů. Co třeba prozkoumávání vraků a nálezů nevybuchlé válečné munice? A to nemluvíme o nasazení během nejrůznějších havárií. Občas se potopí trajekt, jindy je potřeba najít místo poškození transkontinentálního datového kabelu ležícího na dně oceánu.

Tělo chobotnic nemá kosti, proto se protáhne i velmi malými škvírami. Robotická chobotnice by na tom měla být podobně. Nejde o fikci, ale reálnou práci týmu na univerzitě sv. Anny v italské Pise. Sestrojit prototyp se povedlo už roku 2010, ale ukázalo se, že k naplnění všech očekávání vede ještě dlouhá cesta. Například pohyb. Běžná chobotnice využívá své svalové soustavy řízené mozkem, „běhá“ po svých chapadlech po dně a plave díky svému „reaktivnímu“ pohonu.

Chobotnice útočí

Robotická chobotnice se dokáže chapadlem přisát a zbytek těla přitáhnout. Doktorka Laura Margheri mapuje schopnosti skutečných chobotnic, aby zjistila, jakých limitů jsou schopny dosáhnout. Jeden z pokusů si kladl za cíl zjistit, jak daleko chobotnice svým chapadlem dosáhne. Vědci umístili do úzké trubice návnadu, která byla v trubici s každým úspěšným pokusem dál. Výsledek? Rameno se dokázalo natáhnout až na dvojnásobek své délky.

Absenci svalů „nahrazují vědci vodiči a pružinami z litin s tvarovou pamětí, které se ohýbají při ohřátí elektrickým proudem, a poté se vracejí do původního stavu,“ píše K. H. Courage. Tryskový pohon není tak složitým zádrhelem, stačí do těla nabrat vodu, a prudce ji vytrysknout jedním směrem. Tolik technická teorie. Ovšem z hlediska biologie to má skutečná chobotnice „vymakanější“, neboť zároveň dokáže měnit tvar těla na hydrodynamičtější, stejně jako strukturu pokožky. Vědci zapojeni v projektu mají ale před sebou největší oříšek. A není jím technické řešení, nýbrž zodpovězení otázky, jak může tak malý mozek zpracovávat tak obrovské množství informací, řešit intelektuální úkoly a překonávat složité fyzické překážky. Dokáže se učit i inspirovat.

Časem by něco podobného měla zvládnout i robotická chobotnice. Při řešení problému, na který už v minulosti narazila, by měla nejprve použít postup už z minula odzkoušený. Až v budoucnu při potápění narazíte na „chobotnici“, která se bude pohybovat trochu jinak, než jak ji známe, a bude si vás studeně prohlížet svým skleněným okem, můžete si být jisti, že „robochobotnice“ opustila laboratoř a lidstvo má o dalšího unikátního pomocníka více.

Text Topi Pigula