Robotická chobotnice je tady. Zachrání nás, anebo to bude průšvih?

„Chobotnice patří mezi nejsložitější, nejpodivnější a nejinteligentnější tvory v oceánu. Protáhne se otvorem menším než desetikoruna, dokáže vyvinout tah o síle tisíců newtonů, v mžiku změnit barvu a strukturu pokožky a s mozkem velikosti ořechu vymyslet, jak překonat dětskou ochranu, otevřít tobolku na léky a získat z ní šťavnaté sousto kraba,“ píše v časopise Scientific American Katharine Harmon Courage.

Není divu, že se chobotnice dostaly do hledáčku biorobotiků. K čemu by se robotická chobotnice mohla hodit? Nejde jen o klasický podmořský výzkum, jako je sledování života korálových útesů, monitoring invazních organismů (ano, i moře mají pod hladinou své vetřelce) nebo hledání nových druhů v hlubinách oceánů, ale našla využití i v celé plejádě dalších úkolů. Co třeba prozkoumávání vraků a nálezů nevybuchlé válečné munice? A to nemluvíme o nasazení během nejrůznějších havárií. Občas se potopí trajekt, jindy je potřeba najít místo poškození transkontinentálního datového kabelu ležícího na dně oceánu.

Tělo chobotnic nemá kosti, proto se protáhne i velmi malými škvírami. Robotická chobotnice by na tom měla být podobně. Nejde o fikci, ale reálnou práci týmu na univerzitě sv. Anny v italské Pise. Sestrojit prototyp se povedlo už roku 2010, ale ukázalo se, že k naplnění všech očekávání vede ještě dlouhá cesta. Například pohyb. Běžná chobotnice využívá své svalové soustavy řízené mozkem, „běhá“ po svých chapadlech po dně a plave díky svému „reaktivnímu“ pohonu.

Chobotnice útočí

Robotická chobotnice se dokáže chapadlem přisát a zbytek těla přitáhnout. Doktorka Laura Margheri mapuje schopnosti skutečných chobotnic, aby zjistila, jakých limitů jsou schopny dosáhnout. Jeden z pokusů si kladl za cíl zjistit, jak daleko chobotnice svým chapadlem dosáhne. Vědci umístili do úzké trubice návnadu, která byla v trubici s každým úspěšným pokusem dál. Výsledek? Rameno se dokázalo natáhnout až na dvojnásobek své délky.

Absenci svalů „nahrazují vědci vodiči a pružinami z litin s tvarovou pamětí, které se ohýbají při ohřátí elektrickým proudem, a poté se vracejí do původního stavu,“ píše K. H. Courage. Tryskový pohon není tak složitým zádrhelem, stačí do těla nabrat vodu, a prudce ji vytrysknout jedním směrem. Tolik technická teorie. Ovšem z hlediska biologie to má skutečná chobotnice „vymakanější“, neboť zároveň dokáže měnit tvar těla na hydrodynamičtější, stejně jako strukturu pokožky. Vědci zapojeni v projektu mají ale před sebou největší oříšek. A není jím technické řešení, nýbrž zodpovězení otázky, jak může tak malý mozek zpracovávat tak obrovské množství informací, řešit intelektuální úkoly a překonávat složité fyzické překážky. Dokáže se učit i inspirovat.

Časem by něco podobného měla zvládnout i robotická chobotnice. Při řešení problému, na který už v minulosti narazila, by měla nejprve použít postup už z minula odzkoušený. Až v budoucnu při potápění narazíte na „chobotnici“, která se bude pohybovat trochu jinak, než jak ji známe, a bude si vás studeně prohlížet svým skleněným okem, můžete si být jisti, že „robochobotnice“ opustila laboratoř a lidstvo má o dalšího unikátního pomocníka více.

Text Topi Pigula