Kdo byl opravdu Jack Rozparovač? Odhalení DNA nic nevyřešilo
Nad jmenováním Aarona Kosminského nejslavnějším sériovým vrahem v historii stále zůstává řada otázek...
Ačkoliv média v posledních týdnech přinesla zprávy o zaručeném odhalení identity Jacka Rozparovače, skutečnost je mnohem mlhavější, než jak se na první pohled mohlo zdát. Při zevrubném pohledu totiž identifikace Aarona Kosminskiho spíše vyvolává otázky, než aby na ně odpovídala.
DNA jako vodítko
Zrekapitulujme si nejnovější odhalení v případu starém skoro 130 let. Amatérský detektiv a podnikavec Russell Edwards minulý týden přišel s tvrzením, že pomocí DNA přišel na identitu sériového vraha, který v roce 1888 terorizoval Londýn.
Nástrojem k tomu byla krví a dalšími tělními tekutinami prosáklá šála, která byla nalezena vedle jedné z obětí vraha, prostitutky Catherine Eddowes. Historie šály byla od nalezení plná policejních testů i výstav v muzeích, díky čemuž neměla být nikdy prána. Russell ji získal v roce 2007, údajně inspirován filmem Z pekla s Johnny Deppem, a zaplatil si její analýzu u Jariho Louhelainena, forenzního vyšetřovatele s dlouhou praxí.
Společně získané DNA ze stop krve srovnali s DNA potomků již dříve podezřelého Kosminskiho. Výsledkem byla shoda na 99,2 % na první test a plných 100 % na druhý test. Zdálo se, že příběhu je konečně konec – Kosminski byl ostatně jedním z hlavním podezřelých již v 19. století, sám také trpěl paranoidní schizofrenií a halucinacemi. Na šále se navíc našly i stopy po ledvinových buňkách, přičemž Jack zabité Eddowesové vyřízl ledvinu.
Stopy nejsou, čím se zdají být
Jak však upozornila řada publicistů včetně těch na webu io9, Russellova tvrzení rozhodně prozatím nelze brát jako absolutní pravdu. Jeho a Louhelainenova studie totiž nebyla zveřejněna do odborných kruhů a podrobena kritice, jak je běžné u jiných seriózních vědeckých publikací. Bez podobných procesů je možné v práci tvrdit cokoliv. V neposlední řadě, Russell aktuální odhalení využil jako propagaci své knihy Naming Jack the Ripper, i on sám tak má na vyšetření jistý movitý zájem.
Především však zůstává pochybný status hlavního důkazu, totiž šály z místa činu. Šála, na níž byly krom krve i stopy spermatu, nemá prokázanou spojitost se samotnou vraždou. Stopy po ledvinových buňkách by to sice změnily, zde však opět uznání blokuje chybějící publikace detailní analýzy. Šála byla přitom v minulosti na DNA neúspěšně analyzována již dvakrát.
Ani samotná identifikace Kosminskiho DNA na ní není zaručeným vodítkem. Vše, co ve své podstatě potvrzuje, je to, že Kosminski znal Eddowesovou. Což není vzhledem k její profesi natolik překvapivé…
Pro a proti
Kosminski sice díky pozdějším mentálním chorobám zůstává lákavým obrazem pachatele – nemluvě o jeho statusu židovského polského imigranta –, sám se však živil jako krejčí a není tak zcela jasné, zdali by měl pro spáchání činů dostatečné schopnosti. Nejde přitom jenom o samotné zabití, ale i o následné precizní vyřídnutí ledviny z těla oběti, to celé ve tmě a komplikovaně zepředu.
V době vražd byl Kosminski podezřelý především z toho důvodu, že měl mentální chorobu, bydlel v okruhu kilometru a půl v okruhu vražd a měl se podobat popisu vraha daným jedním ze svědků. Údajně měl rovněž zášť vůči ženám. Nic z toho rozhodně nepatřilo do kategorie silných důkazů ani tehdy a nepatří ani dnes.
Pokud Russell Edwards po vydání knihy skutečně zveřejní forenzní studii, možná nakonec bude možné Kosminskiho označit za vraha. Při tolika otázkách a nejasnostech, nemluvě o motivech celé řady dalších podezřelých, však zřejmě identitu Jacka Rozparovače nikdy nebudeme moct prokázat se vší platností.
Ladislav Loukota