Znáte Alberta Fishe? Pokud ano, tak znáte nejhoršího masového vraha, který nebyl politikem

Jeho život se čte jako zápletka hororového filmu – Albert Fish však není výplodem scenáristovy fantazie, nýbrž skutečným jménem člověka z první poloviny 20. století. Byl odsouzen za únos a vraždu malé dívky, doznal se však k několika podobným činům a je podezříván z tuctů dalších. V jeho složce figuruje pedofilie i kanibalismus. A už začátek Fishova života přinesl situace, které by zahanbily i Hannibala Lectera.

Sirotek s rodiči

Fish se narodil se Hamilton Howard Fish na 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. do rodiny s historií mentálních problémů, jejíž anamnéza se čte jako povídka Edgara Allana Poea. Albertův bratr byl zavřen v ústavu, jeho sestra trpěla psychózou, čtyři další příbuzní se vyznačovali podobnou diagnózou včetně halucinací.

K obrázku nesnadného vyrůstání se přidala i značná chudoba rodiny, posílená úmrtím Fishova otce. Albertova matka proto musela svého syna z finančních důvodů umístit do sirotčince. V něm byl Albert údajně řadu let týrán, celkově zde strávil skoro pět let.

Alfred Fish těsně před popravou...

Jeho matka byla nakonec schopna získat práci ve vládním sektoru a Alberta si ze sirotčince vyzvedla. To už mu však bylo deset let a během několika dalších let našel zalíbení ve věru prapodivných kratochvílích. Začal trávit víkendy ve veřejných lázních, kde mohl okukovat jejich odhalené návštěvníky. Začal psát anonymní a obscénní dopisy náhodným dámám. A našel zalíbení v pití moči a pojídání fekálií.

Utržený ze řetězů

S dospělostí Albert vyrazil do New Yorku a kola sexuálního násilí se rozjela naplno. Albert se údajně na přelomu století živil jako prostitut, byť si později našel práci jako malíř pokojů. Zároveň i přes svatbu s mladší ženou začal sexuálně útočit na nahodilé mladé chlapce ve věku nižším šesti let, obvykle prý černošského původu, o něž policie nejevila výrazný zájem.

Vedle toho často trpěl i iluzorními stavy – včetně náboženského běsnění, v němž vykřikoval, že jej kontaktoval biblický apoštol Jan – a v neposlední řadě našel zalíbení v sebepoškozování skrze zabodávání jehel a rybářských háčků do svého břicha a oblasti kolem genitálií. Toto období začalo rokem 1890 a pokračovalo i přes útěk jeho ženy v roce 1917. Měli spolu šest dětí.

Ani s nimi Fish nezpomalil frekvenci svých děsivých koníčků. Při jisté návštěvě St. Louis se tak například pokusil nůžkami zohavit mentálně postiženého mladíka, jeho vlastní čin ho však vyděsil a zanechal na místě deset dolarů jako odškodné – za to ho čekala první návštěva ve věznici Sing Sing. Podobný čin vykonal o řadu let později, dva roky po odchodu manželky, když pobodal mentálně postiženého chlapce v Georgetownu ve Washingtonu D.C. Brzy k těmto případů měly přibýt i únosy...

Při takovém počtu aktivit je zvláštní, že si na Fishe došlápla spravedlnost až v tak pozdním věku. Těsně před svým definitivním zadržením dokonce podruhé navštívil nápravné zařízení. Tentokrát se ocitl v sanatoriu za posílání obscénních dopisů ženě, která odpověděla na jeho inzerát poptávající služku. Měla to být jenom předehra k tomu, co se kolem Fishe rozpoutalo brzy nato.

Vražda Grace Budd

Falešné inzeráty, kterými Fish získával kontakt na adresáty svých dopisů, byly na počátku i jeho posledního činu – vraždy devítileté dívky Grace Budd. Právě za ni si Fish vysloužil elektrické křeslo v Sing Singu.

Vše se začalo v květnu roku 1928, kdy starší, osmnáctiletý syn rodiny Buddových objevil inzerát poptávající dělníka pro práci na farmě. Setkal se jejím majitelem, který se představil jako Frank Howard – ve skutečnosti však nešlo o nikoho menšího než našeho Alberta Fishe. Ten se následně inkognito několikrát setkal s rodinou Buddových, a při poslední návštěvě navrhl, že ji sebou vezme na oslavu narozenin své neteře.

Rodina se zdráhala, "Howard" jim však poskytl adresu oslavy i své farmy, stejně tak bylo i jasné, že nemá hluboko do kapsy. Nakonec proto odchod povolili. Grace se toho večera ovšem nevrátila. A adresy, které "Howard" rodičům poskytl, byly falešné.

Policejní pátrání dlouho neneslo žádné plody a bylo nakonec odloženo ad akta. Po více než šesti letech od zmizení ovšem najednou rodiče Grace obdrželi dopis, v němž jim anonym (Fish) popsal, jak jejich dceru bil, mučil a postupně snědl. Text zakončil ujištěním, že ji před smrtí neznásilnil, i když mohl, a že tedy zemřela jako panna.

V reflektorech slávy

Fishův vychloubačný dopis se nakonec stal klíčovým vodítkem obnoveného pátrání, nesl totiž emblém N.Y.P.C.B.A., newyorské asociace osobních šoférů. Detektivové se vydali pátrat mezi její členy po osobě "Howardova" popisu. Žádnou takovou nenašli, ukázalo se však, že z budovy N.Y.P.C.B.A. před lety zdejší uklízeč odnesl část papírů s emblémem a zapomněl je v bytě, z něhož se před časem vystěhoval. Zdejší nový nájemník – náš Albert Fish, jehož jméno však majitelé bytu neznali – se z něj sice už rovněž stihl vystěhoval, měl se sem ovšem ještě naposledy vrátit pro doručenou poštu. Bylo to právě při této příležitosti, kdy byl Fish chycen pro podezření na vraždu Grace.

V následujícím soudním procesu se Fish doznal k vraždě Grace, navíc přidal i detaily vraždy dalších dvou chlapců, Billa Gaffneyho z roku 1927 a Francise McDonnella z roku 1924. Fish se nařčení vůbec nebránil, naopak se vyžíval v popisech rozkoší, jež mu vyvolávalo trýznění obětí a pojídání jejich masa. Právě v případě Francise McDonella si rovněž vysloužil přezdívku Gray Man (Šedý muž/Šedovlasý muž), kterou mu dali Francisovi rodiče popisující tajemného starého muže.

Fish se snažil hájit s tím, že není při smyslech, porota však tento argument smetla ze stolu a odsoudila jej k trestu smrti na elektrickém křesle. Opar moderního mýtu, který se kolem Fishe vytvořil, doplňuje i (později vyvrácené) tvrzení, že Fish přežil první dávku elektrického proudu z křesla. Děsivá legenda Alberta Fishe ale přesto stále vyvolává otázky nad možnými dalšími oběťmi. Jeho právník James Dempsey ostatně po popravě novinářům sdělil, že má ve svém vlastnictví Fishovo poslední prohlášení, sepsané těsně před popravou. Následně ale dodal, že ho nemůže uveřejnit, protože "se jedná o ten nejodpornější výčet obscenit, který jsem kdy četl".

Text: Ladislav Loukota