Katastrofa Columbie vzala naději všem raketoplánům

Lety amerických raketoplánů, zprvu přelomové a po tragédii Challengeru v roce 1986 opět nějakou chvíli vysoce sledované, se na začátku 21. století staly běžnou rutinou.

Zprávy o startu se jen málokdy dostaly na přední místa zpravodajství a o průběh misí se i ve Spojených státech zajímali hlavně fanoušci kosmonautiky a letectví. Vše se ale změnilo 1. února 2003, kdy se z oběžné dráhy po 16 dnech vracela Columbia, nejstarší raketoplán ve flotile.

Do přistání na Kennedyho vesmírném středisku na Floridě scházelo krátce před osmou hodinou ranní místního času (15:00 SEČ) asi čtvrt hodiny, když se na obloze nad Texasem objevilo několik jasných bodů. Byly to trosky Columbie, která se krátce po vstupu do atmosféry rozpadla. Nikdo z posádky, ve které byl kromě šesti Američanů i první izraelský astronaut Ilan Ramon, neměl ve výšce 63 kilometrů nad zemí šanci přežít. Amerika byla v šoku a ihned se rozběhlo vyšetřování.

Proč musela Columbia zemřít?

Na příčinu katastrofy, která na řadu měsíců zastavila americké pilotované lety do vesmíru a v konečném důsledku vedla i k ukončení programu raketoplánů, se podařilo narazit poměrně brzy. Krátce po vstupu do atmosféry totiž ukazovala čidla v levém křídle postupný a neočekávaný nárůst teploty - a poté se odmlčela. Na záběrech ze startu pak bylo jasně vidět, že právě do náběžné hrany levého křídla narazil kus tepelné izolace, který odpadl z oranžové přídavné nádrže.

Jenže i po tomto odhalení převažovala mezi techniky z NASA skepse, odpadávání úlomků pěny nebylo při startech výjimečné. A přestože se po přistání objevila poškození keramických destiček, které chránily raketoplány před vysokými teplotami, všechny mise se v pořádku vrátily. Columbia však měla smůlu. Matematické modely totiž ukázaly, že úlomek pravděpodobně zasáhl křídlo přímo na jeho náběžné hraně a praktické testy dokázaly, že za určitých podmínek může pěna křídlo v daném místě prorazit.

Pravděpodobný scénář katastrofy pak obsahuje zpráva, kterou zvláštní vyšetřovací komise zveřejnila koncem srpna 2003. Když Columbia sestupovala z oběžné dráhy, proniklo trhlinou v jednom z panelů náběžné hrany do vnitřku křídla žhavé plazma vnikající třením raketoplánu o atmosféru. Konstrukce křídla se roztavila a nosná plocha, od které odpadávaly další destičky tepelné ochrany, se nakonec utrhla. Raketoplán se roztočil a působením aerodynamických sil rozpadl.

Jak umírali astronauti?

Vyšetřování také ukázalo, že osud všech sedmi astronautů i Columbie se naplnil již 16 dní před katastrofou na startovací rampě. I kdyby se totiž podařilo fatální poškození tepelné ochrany objevit už na oběžné dráze, nebylo v lidských silách posádku raketoplánu zachránit. Na opravu panelů neměli na palubě vybavení a další nápady - jako přelet na Mezinárodní kosmickou stanici (ISS) nebo vyčkání na záchrannou misi ruské rakety či jiného raketoplánu - nebyly technicky proveditelné.

Podívejte se na rekonstrukci havárie podle BBC:

Katastrofa Columbie, podobně jako o 17 let dříve havárie Challengeru, při které zahynulo také všech sedm astronautů na palubě, přinesla i dočasné zastavení programu raketoplánů. Do vesmíru se znovu vydaly po technických úpravách (zahrnovaly i použití kvalitnější izolační pěny na přídavné nádrži) až v létě 2005, let Discovery ale prokázal některé přetrvávající závady. Následovaly další změny, a tak se v červenci 2006 mohly lety raketoplánů opět rozeběhnout.

Až na výjimku, opravu Hubbleova kosmického dalekohledu v květnu 2009, se ale létalo pouze na ISS, kde mohli astronauti v případě poškození tepelné ochrany vyčkat na pomoc. Každý z 20 zbývajících letů také zahrnoval pečlivou kontrolu povrchu raketoplánů. Dalších důsledkem havárie Columbie pak bylo urychlené ukončení programu raketoplánů, které podle původních plánů měly létat možná až do roku 2020. Poslední, v pořadí 135. výpravu, ale uskutečnil Atlantis už v červenci 2011.

ČTK