Polské Krkonoše: malý bratříček českých velehor

Pohraničník v maskovací uniformě si významně, ale nikoliv agresivně posunul samopal na prsa a jasným gestem mě zastavil. "Zabronione!" Zakázáno! Psal se rok 1981 a hranice dvou socialistických bratrů byla najednou z ničeho nic ostře střežená. To naštěstí už dnes neplatí.

Sněžka je symbol

Popsaná situace se odehrála na vrcholu Sněžky, přes kterou jde česko-polská státní hranice. Polské hnutí Solidarita tehdy strhlo lidovou lavinu, komunistický obr na hliněných nohách se zatřásl a soudruzi na obou stranách hranice dostali strach. Polská část Krkonoš se najednou stala hlídaným pásmem a argument, že výstupy na Sněžku jsou z české strany známy už od 15. století, neměl tváří v tvář samopalu tu správnou ráži.

Naši severní sousedé nemají díky Tatrám a Pieninám takovou potřebu lpět na Sněžce coby symbolu, protože oni na rozdíl od nás ještě vyšší hory mají. Pro Čechy je Sněžka místem národní hrdosti, cílem výstupů bývalého prezidenta Klause, pořádaly se tady protestní tábory lidu a v neposlední řadě jde i z hlediska marketingového o výborný obchodní artikl. Ostatně byly to právě peníze, co stálo v pozadí dlouholetých sporů, kudy a jaká lanovka povede na vrchol Česka.

Zamrznuto v kameni

Přestože polská část Krkonoš je zhruba na desetině rozlohy jejího českého souseda, neznamená to, že by se neměla čím pochlubit. Pokud by šlo shrnout ty největší fenomény do čtyř slov, zaznělo by "doba ledová" a "botanické skvosty". Doba ledová, respektive ledovce dávných časů se tehdy zahloubily a dokonce obrousily i boky samotné Sněžky. Po jejich rozpuštění zůstala "na věčnou památku" v ledem vybroušené terénní sníženině ledovcová jezírka. Ona věčnost je přece jen časově omezená, což dokazují terénní jevy na dnes už zmizelých (zazemněných) jezerech české strany. Některé z ledem spojených jevů jsou tady patrné dodnes a vývoj stále pokračuje. Skupina granitových skal česky zvaná Poutníci (Pielgrzymy) se neustále, zimu co zimu, pomalu mění. Tavné vody ze sněhu odnášejí maličké kousíčky skály, voda zamrzající ve spárách svým vzrůstajícím objemem skály od sebe odlačuje a kámen trhá. Důkazy mrazového zvětrávání tady může vidět každý na vlastní oči.

Pohled pod hladinu

Autor: Topi Pigula Od roku 1985 publikoval stovky článků a fotografií v širokém spektru periodik: Koktejl, Inmagazín Hospodářských novin, Mladá fronta, Lidové noviny, Bionoviny. Má na kontě několik vlastních fotografických výstav autorských i spoluautorských u nás i v zahraničí. Zároveň se autorsky podílel na čtyřech knihách (Krkonošská čítanka, Čítanka z Jesenicka, Bioindikace a biomonitoring, Na cestě1). Světový svaz ochrany přírody (IUCN), který vede položky v celosvětové Červené knize ohrožených druhů, má u prapodivné podvodní kapradiny šídlatky jezerní poznamenáno: kriticky ohrožená! Tuto až 20 centimetrů velkou rostlinu lze najít pod hladinou Velkého rybníka, tedy pardon Wielkego Stawu. Vyhovují jí živinami chudé vody, což ledovcová jezera dokonale splňují.

Není proto divu, že se šídlatka dá najít na Šumavě, kde jsou taky dodnes "funkční" glaciální jezera, nebo třeba v Grónsku. Lesy pokrývají zhruba dvě třetiny rozlohy Karkonoskiego parku narodowego. I když to vypadá, že les není na rozdíl třeba od luk druhově příliš bohatým ekosystémem, tak se park pyšní zhruba tisícovku cévnatých rostlin! Důležitým dílem se na tom podílejí lavinové dráhy. A vtipná je česko-polská provázanost i ve jménech těch nejvzácnějších z nich. Jeden příklad za všechny. Takový dzwonek karkonoski má vědecké pojmenování Campanula bohemica. Slyšíte tam tu "Bohémii"?

Není bez zajímavosti, že ačkoli česká část Krkonoš je mnohonásobně větší, Poláci byli z hlediska ochrany přírody rychlejší a národní park vyhlásili roku 1959, tedy o šest let dříve než my. Už víte, proč se vyplatí na severu naší republiky přejít hranici a vydat se prozkoumat i mnohému Čechovi zatím utajený zbytek Krkonoš?