Opravdové harpyje: mýtičtí ptáci opravdu existují

Zeleným příšeřím se nad korunu pralesa vznesl zoufalý křik doprovázený šumem velkých křídel. V obrovských pařátech vyhasínal další z opičích životů. Řecké slovo harpazein – uchvacující – dokonale vystihuje jihoamerického lovce i antickou trapitelku.

Harpyje – napůl žena, napůl bouře

Napůl žena, napůl bouře, tak viděli staří Řekové tvora, který se ve středověkém vnímání proměnil ve zlovolnou bytost lidem škodící a ubližující bez ohledu na svůj božský původ. Žena, tedy alespoň její tvář, zůstala, přibyla křídla a ptačí pařáty, jež spolu se schopností „létat rychlostí větru“ učinily z harpyjí nebezpečného tvora. Za jejich zplození jsou odpovědni mořský bůh Thaumás a bohyně Élektra. A děti Harpyjí? Jelikož je dokázal oplodnit vítr, tak potomci museli mít něco společného s rychlostí. A skutečně je tomu tak. Ze spojení větrů a harpyjí měli vznikat ti nejrychlejší z koňů. Nemá smysl v takové „genetické skrumáži“ hledat jakoukoli logiku. Oplodnění masou pohybujícího se vzduchu je stejně mýtické, jako jakékoli jiné neposkvrněné početí...

Harpyje na cestě k zapomnění

Vraťme se k nevděčné úloze, kterou mýty, pro změnu římské, harpyjím přisoudily. Jejich úkolem bylo trestat nespravedlivého, leč slepého krále Fínea. Jakmile hladov usedl k hostině, objevily se jeho trýznitelky a co mohly, to mu snědly, a co zbylo, to znečistily pokálením. Královo utrpení ukončili až hrdinové Kalais a Zétés, synové boha severního větru Borea a jeho manželky Óreithýie. Scénu ženy s křídly loupící jídlo slepému Fineovi můžete obdivovat třeba v The J. Paul Getty Museum, kde mají dramatickou scénu znázorněnou na keramice z roku 480 př. n. l. Jiné muzeum, tentokrát řecké Museo Nazionale Di Villa Guilia, se může pochlubit ještě starší keramikou – harpyje tam pocházejí z roku 550 př. n. l. Tyto „nestvůry“ byly poměrně častým námětem, což na první pohled nezní příliš logicky.

Proč by si lidé zdobili talíře a vázy něčím negativním a ošklivým. Leč stačí připomenout středověké umění Evropy s ohni pekelnými a je jasné, že v jistém druhu negativismu lidé nacházejí poněkud morbidní zalíbení. Nechystáte se do muzea si harpyje prohlédnout? Nevadí. Jejich popis se uchoval v Danteho Božské komedii. „Široká křídla, tváře lidských tvarů, na nohou spáry, břicho opeřené a k nářkům užívají zpěvu darů.“ Harpyje mají v legendách jen úkoly špatné, nečisté anebo přinejmenším nepříliš povznášející. Jako například unášení duší zemřelých do podsvětí. Kolik taková duše vážila? Na první pohled řečnická otázka má jasnou odpověď. Současné harpyje si poradí s mrtvou váhou až devíti kil.

A pak se řekne něžné pohlaví

Zatímco mýtické harpyje byly bytosti s ženskou tváří (a předpokládejme, že i ženského pohlaví), skutečné harpyje jsou draví ptáci jihoamerického kontinentu, přičemž samci jsou výrazně menší a výrazně slabší než jejich protějšky z řad „něžného pohlaví“. Harpyje pralesní (Harpia harpyja) patří mezi monogamní, tedy „věrné“ ptáky. Ovšem síla symbolů je v nás hluboko zakořeněná. Říct milovanému protějšku v ujištění své lásky „budu ti věrný jako harpyje“ by se nemuselo setkat zrovna se vřele láskyplnou odezvou. A nejedná se o žádné drobečky, rozpětí křídel může dosáhnout až dvou metrů. Ovšem i přes svou mohutnost dokážou harpyje rychle a obratně prolétat větvovím. Jakmile jejich hlavní potrava, opice, zaregistruje lovícího ptáka, okamžitě vřeštěním varuje zbytek tlupy. Ačkoli bývá pravidlem, že samice snáší 2 vejce, pár většinou odchová jedináčka. Ačkoli opice tvoří základ jídelníčku, nepohrdnou harpyje třeba lenochodem či některým z plazů. Existují dokonce spekulace o unášení lidských mláďat. Že by odtud pocházelo jejich jméno? Dětské duše by pak logicky musely skončit v temnotách záhrobí.

Ačkoli to vypadá, že harpyje jsou historickou památkou na antickou kulturu Říma či žijící postrach opic Jižní Ameriky, u nás se s ní denně lidé potkávají na obecním úřadě v Čejově. Nejedná se o žádnou zlovolnou úřednici, ale o harpyji zdobící obecní znak, což je v našich končinách velmi vzácný heraldický symbol. U nás je mnohem častější orlice.

Topi Pigula

Podívejte se do naší galerie harpyjí