Od 3 miliard k nule aneb Jak člověk vyhubil nejpočetnějšího ptáka světa

Efektivita lidského vraždění

Jaká je úspěšnost lidské likvidace druhu? V případě holuba stěhovavého (Ectopistes migratorius) to lze ukázat na krásném příkladu z USA. Zatímco v roce 1810 mohli Američané sledovat dvě a čtvrt miliardy jedinců holuba stěhovavého, o 89 let později nebyl v přírodě ani jediný. Lovilo se opravdu ve velkém, existují záznamy z roku 1875, že jenom „ze stanice Shelby do New Yorku více než milion holubů zasláno bylo, přitom 100 000 od jediného holubáře, a výletníky byly v dobách hnízdění káceny stromy, aby bylo možno se dostat na mláďata, která se nedařilo srazit tyčí". Jednalo se o normální severoamerickou kratochvíli, holubi, dokud byli, se stříleli po stovkách a nikomu masové vraždění nepřišlo divné.

Přírodovědec Alexander Wilson pozoroval ještě na začátku 19. století hejno holubů, které podle jeho odhadu čítalo 2 230 272 000 jedinců. Podle dobových zpráv bylo v jednom hejnu tolik ptáků, že zastínili slunce a pod jejich vahou se lámaly stromy. Naprosto neuvěřitelně zní zpráva z 8.dubna roku 1873, kdy místní pozorovali v Michiganu hejno, jehož přelet trval od 7.30 ráno do čtyř hodin odpoledne. Dokonce ještě v roce 1870, tedy v době, kdy již celková populace znatelně poklesla, zaznamenali Američané hejno o šířce 1600 metrů široké a až 512 km dlouhé. Ne, nejedná se o překlep – hejno bylo delší než vzdálenost nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího místa ČR, jež činí 493 km. Masem holoubat byla krmena prasata a zabíjení „jen pro radost“ bylo v té době naprosto běžné.

V roce 1909 byla vypsána odměna pro toho, kdo najde prokazatelně hnízdící pár. Odměna nebyla nikdy vyplacena. Podle tradovaných údajů měl posledního divokého holuba na svědomí čtrnáctiletý Press Clay Southworth. Měl ho zastřelil vzduchovkou. Roku 1917 zemřela v zoo v Cincinnati poslední samička a zároveň poslední v lidské péči chovaný zástupce druhu. Spolu s Marthou se holub stěhovaný přestěhoval z kolonky „kriticky ohrožený“ do kolonky „vyhubený“. Kolektiv autorů sice v magazínu PNAS publikoval studii s názvem Drastic population fluctuations explain the rapid extinction of the passenger pigeon, v níž odhaloval dramatické kolísání holubí populace, ale ta by sama o sobě na zánik druhu neměla vliv.

Velký návrat

V době klonování a sekvenování DNA by bylo s podivem, kdyby nikoho nenapadlo vrátit holuba stěhovavého zpět do jeho severoamerické přírody. Jeho genetická informace se uchovala v muzejních vycpaninách, které jsou v několika exemplářích mimo jiné i v našich muzeích a školních kabinetech. Akce the Great Comeback neboli Velký návrat, za kterou stojí Američan Ben Novak, si klade za cíl znovuoživení tohoto druhu. Zdaleka není první, už jsme psali o plánech na znovuoživení vakovlka i mamuta. Mladý zoolog s podporou na univerzitě v Santa Cruz se se svým týmem snaží přečíst DNA z vycpaniny označované „holub stěhovavý 1871“. Jisté šance má, ale jednak se jedná o běh na dlouhou trať, a za další nikdy nevíme, zdali by se návrat do pozměněných ekosystémů povedl a zdali by nenastaly zcela nepředvídatelné komplikace. Člověk se zpětným zaváděním druhů sice někde uspěl (a to včetně ČR, jako například divokých kopytníků v Ralsku), ale vždy hrozí nebezpečí, o nichž nemáme ani tušení.

Při pohledu na českou oblohu to vypadá, jako že holubů je dost. Holubovitých je několik stovek druhů a náš „běžný“ holub, tedy domestikovaná forma holuba skalního (Columba livia), si na život s člověkem a ve městech zvykl. To se ale například nedá říci o holubu růžovém (Nesoenas mayeri) z jihozápadního Mauricia, kterého v roce 1990 bylo zaznamenáno v divoké přírodě posledních 10 kusů. U něj se díky pečlivé ochranářské práci populace zvedla na několik málo stovek kusů, což ovšem neznamená, že má vyhráno.

Z výše popsané studie plyne závěr, že nebude nutno „vytvořit“ miliardy „oživených“ holubů stěhovavých, protože jejich populační výkyvy je udržovaly v počtech mnohem menších. Ostatně potravinové zdroje pro tak velké množství ptáků už nejsou k dispozici a bezesporu by došlo k situaci, kdy by je zemědělci opět začali lovit a trávit ve velkém. Důvodem by bezesporu byla obava o úrodu.

Osud holuba stěhovaného by měl být mementem smrtící síly člověka. Měl by. Otázkou zůstává, zdali tomu tak skutečně je.

Text: Topi Pigula