Nesmrtelná medúza prodlouží lidský život

Nesmrtelná medúza možná prodlouží lidský život o desítky let

Náš život trvá maximálně 100 let. Ale možná to není nutné – třeba budeme žít stovky let. Některá zvířata totiž neumírají…

Roku 1988 objevil mladý německý student při potápění v moři podivnou medúzu pojmenovanou později Turritopsis dohrnii. Dnes se jí říká nesmrtelná medúza. Už když ji onen student Christian Sommer studoval, zjistil, že má zvláštní vlastnost: láčkovec prostě odmítal zemřít. Naopak, místo, aby medúza v Petriho misce umřela, naopak mládla.

Když další biologové v Sommerově výzkumu pokračovali dál, zjistili, že tyto medúzy jsou opravdu nesmrtelné. Když jim hrozí smrt, například kvůli nedostatku potravy, dokáží obrátit běh svého času na ruby. Místo, aby dál stárly, jako všichni normální živočichové, začnou mládnout – vrací se zpět do stádia láčkovce na nožce, z něhož vzešly.

Jednoduché srovnání: kdyby ovládali tento úžasný mechanismus motýli, mohli by se z krásného barevného motýla stát zpátky kuklou. A potom znovu motýlem a tak dále… Toto přirovnání jsme nevymysleli sami, poprvé ho použil biolog Ferdinando Boero, který zkoumání nesmrtelné medúzy zasvětil celý život.Díky tomuto mechanismu se teď medúzy množí po většině světových moří. Přestože se velice špatně zkoumají v laboratorním prostředí, začal se jim před několika lety věnovat japonský vědec Šin Kubota. Nezajímá ho ani tak jejich život, jde mu čistě o to, jak použít tuto medúzu k prodloužení lidského života. Americký novinář Nathaniel Rich z deníku New York Times se vypravil udělat s japonským bioinženýrem rozhovor. Celý příběh najdete TADY.

Nesmrtelnost na dosah ruky?

Podle Kuboty by se geny těchto medúz mohly dát využít i pro člověka. Japonec je velkým fanouškem sci-fi literatury, zejména té, která se věnuje transhumanismu, tedy radikálnímu vylepšení člověka. Přestože klasičtí mořští biologové si myslí, že to není možné, Kubota věří, že to půjde. Upozorňuje, že přes vnějškovou odlišnost se láčkovci, mezi něž patří i medúzy, od lidí zase tolik neliší. Většina DNA lidské i zvířecí si je extrémně podobná.Nezmar je fakticky nesmrtelný. Dokážeme ho napodobit?Kubota ale i další biologové začínají věřit, že nesmrtelnost není jen tématem mýtů a superhrdinských filmů. V přírodě existuje dokonce několik mechanismů, které umožňují tvorům téměř nekonečný život. A moderní biotechnologie by mohly ukázat, kudy vede cesta k jejich využití u člověka. Zřejmě nejnadějnější je výzkum, který se týká nezmarů.

Tito malí žahavci dokáží regenerovat své tělo, i pokud je jeho většina zničená. Největší autoritou v jejich výzkumu je Američan Daniel Martínez z Pomona College. Podle něj je nezmar „fakticky nesmrtelný“ – jeho tělo složené z kmenových buněk se stále obnovuje.