Zachrání planetu uměle vybělené mraky?

Ochlazovat planetu pomáhají hlavě oblaka typu Stratocumulus. Jenže oxid uhličitý, který se akumuluje v atmosféře, tyto mraky rozpouští. Kdyby zmizely úplně, stoupla by podle studie uveřejněné v časopise Nature Geoscience teplota na naší planetě o katastrofických 10 stupňů Celsia. Oblasti kolem rovníku by se staly neobyvatelnými a aligátoři by se klidně mohli cachtat v Severním ledovém oceánu.

Za planetu bělejší

V současné době asi 30% slunečního záření, které dopadne na planetu Zemi, odrážejí zpátky do vesmíru bílé plochy. Ledové kry vrátí zdaleka nejvíc slunečních paprsků – zhruba 90%. Oproti tomu tmavá hladina oceánů odrazí jen 6% slunečního záření a zbytek pohltí. Jenže ledovce tají, jasně zářících ploch ubývá a planeta se otepluje. Co s tím? Vědci navrhují různá řešení. Třeba umístit do vesmíru miliardy obrovských zrcadel, která odrazí sluneční paprsky ještě dřív, než zasáhnou Zemi. Nebo pokrýt bílou barvou vrcholky hor, z nichž už odtál ledovec. Případně vybudovat v Arktidě milióny obřích čerpadel, které budou z moře pumpovat vodu a lít ji na povrch ledovce, kde rychle zmrzne. V současné době se ale komise americké Akademie věd zabývá jiným projektem. Bělením mraků. Protože mraky přece slunce odrážejí zcela přirozeně. Zvlášť oblaka typu stratoculumus, která se drží nad mořskou hladinou a oceány pod sebou ochlazují.

Poručíme větru, dešti. A vybělíme nebe

Ale vraťme se o 40 let zpátky. Když v 70. letech minulého století emeritní profesor z Edinburgské univerzity Stephen Salter studoval mořské vlny a energii přílivu a odlivu, narazil na výzkum, který upoutal jeho pozornosti. Věnoval se kondenzačním stopám, které za sebou na moři nechávají nákladní lodě. Satelitní snímky těchto čar odhalily něco překvapivého – dokázaly projasnit mraky.

Tyto stopy totiž obsahují miniaturní částečky nečistot z lodních motorů, kolem kterých se koncentruje vodní pára. A protože jsou velmi malé, jsou i kapičky vody drobnější než je obvyklé. Díky tomu jsou jasnější a odrážejí více slunečních paprsků.

Čeho si před čtyřiceti lety všiml Salter, v devadesátých letech vzkřísil britský odborník na atmosféru John Latham. Napadlo ho totiž, že by mraky mohl projasnit tím, že do nich bude nad mořem rozstřikovat částečky mořské soli. Jenže zrealizovat něco takového není jednoduché ani levné. Vyžadovalo by to sestrojit obří sprej, který by rozprašoval solné částečky o velikosti 0.8 mikronu rychlostí 10 kubických metrů za sekundu. Náklady by se pohybovaly kolem čtyř a půl miliardy korun ročně. Nikdo není navíc schopen předvídat, jaké vedlejší účinky by takový zásah do atmosféry měl. Podle některých teorií by mohl spustit bleskové záplavy, nebo naopak sucha. A je tu ještě jedno velké ale. Kritici se bojí, že by tzv. geoinženýring neboli cílené ovlivňování klimatu lidmi neřešilo to nejpodstatnější. A to omezování emisí skleníkových plynů.

Ostatně experimenty s geoinženýringem nemají u veřejnosti velkou podporu. V říjnu minulého roku podepsalo ve Spojených Státech přes 100 občanských společností a uskupení původních obyvatel Manifest proti geoinženýringu, v němž požadují jeho zákaz.

Zdroj: BBC