Život v předpeklí: osvětimské zvláštní komando očima přímých svědků

„Sem jste nepřišli do sanatoria, ale do německého koncentračního tábora, z něhož existuje jediná cesta ven: komínem krematoria. Komu se to nelíbí, ten může rovnou naběhnout na dráty. Pokud jsou v transportu Židé, pak mají právo žít dva týdny, kněží měsíc, všichni ostatní tři měsíce.“ Tak vítal nově příchozí první velitel tábora SS-Hauptsturmführer Karl Fritsch. Věděl co říká, protože označení „továrna na smrt“ nebylo klišé, ale krutá realita.

Auschwitz - Birkenau

V létech 1942 – 1945 přidělily jednotky SS ke zvláštnímu židovskému komandu ve vyhlazovacím táboře Osvětim – Brzezinka 2100 mužů. Přežila jich zhruba stovka. Jelikož byli nositelé jednoho z nejhrůznějších tajemství, byli automaticky odsouzeni k smrti. Původně měli být „střídáni“ mnohem častěji, jenže se ukázalo, že zaškolování nového „personálu“ zabírá čas, kterého se v neustále zrychlujícím tempu přijíždějících transportů z celé obsazené Evropy zoufale nedostávalo. I to byl důvod stavby nových pecí a zvyšující se efektivity celého procesu.

Od příjezdu na selekční rampu, přes odchod „ke sprchám“, svlékání, zplynování, odvětrání plynových komor, vytažení mrtvých, jejich ostříhání (později byli ostříhání ještě zaživa). Byly jim vytrhány zlaté zuby a prohlédnuty tělní otvory, zdali v nich neskrývají nějaké cennosti. „Každý měsíc se z Osvětimi odesílaly dvě bedny cenností z nichž každá vážila 1000 kg. Váha měsíční zásilky zubního zlata nikdy neklesla pod 10 kilogramů,“ píší autoři knihy Svědkové z továrny na smrt.

Na zvlášní práce zvláštní komando. Sonderkommando

Leon Cohen, člen sonderkommanda přibližuje hrůznost jeho úkolu. „Mrtvoly ležely na podlaze. Napřed jsem jim musel otevřít ústa, která byla vždy hermeticky uzavřená. Proto jsem je napřed musel otevřít kleštěmi. Když jsem uviděl zlatý zub, vytáhl jsem ho jinými kleštěmi. Na to jsem ty doktorské kleště měl. Vytahovali jsme také zubní protézy.“ Německá důkladnost nenechala ležet ladem žádný zdroj. A stovky tisíc mrtvých byly zdrojem sám o sobě. Lidské vlasy se zpracovávají na průmyslovou plsť a tkají přízi. Z rozčesaných a ustřižených ženských vlasů se vyrábějí vložky do bot pro posádky ponorek a punčochy z vlasové příze pro říšskou železnici. Nařizuje se proto, aby veškeré vlasy ženských vězňů byly vydezinfikovány a uskladněny. Ustřižené vlasy mužských vězňů musí mít k dalšímu zpracovaní délku jen 200 mm,“ udává v přípisu ze dne 6. srpna 1942 Hlavní hospodářský a správní úřad SS.

Stávalo se, že část skupiny se do plynových komor nevešla. Slyšeli zoufalý křik a steny zplynovávaných, a pak smrtelné ticho. Bylo jim jasné, co je čeká. Zároveň je ale členové sonderkommanda nemohli nijak varovat, tím by se totiž automaticky odsoudili k smrti. Někteří práci psychicky nevydrželi a sami spáchali sebevraždu. Jiní dokázali přežít i tak hrůzný zážitek, jako nakládaní a „odbavování“ vlastních příbuzných. Samostatnou kapitolou byla exhumace masových hrobů, vytahování částečně rozložených lidských těl a jejich pálení, aby se později nedalo zjistit skutečný počet zavražděných. „Počet mrtvých těl v masových hrobech činil 107 000,“ uvedl ve své zprávě velitel Osvětimi, Rudolf Hönig.

„Byl jsem v komandu, které vykopávalo mrtvoly. Tisíce mrtvol. Brodili jsme se směsí bahna a tlejících těl. Byli bychom potřebovali plynové masky. Zdálo se, jako by mrtvoly stoupaly k povrchu, jako by je země nechtěla přijmout,“ vzpomíná Erko Hejbklum na svou zkušenost, během které se rozhodl, že se přestane bránit smrti. Zachránilo ho přeložení na jinou práci. O dva měsíce později země začínala mrznout a vězni nasazeni na likvidaci masových hrobů museli zemi i mrtvoly vylamovat špičatými háky. Popel ze spálených mrtvol byl nasypán do řeky Soly, ale v rámci zemědělských závodů v Osvětimi používán i jako hnojivo.

Je neuvěřitelné, co všechno dokáže člověk člověku způsobit. A zároveň co všechno dokáže přežít.

Text:Pigula