VIDEO: Excelentního střelce Františka Ferdinanda zabil v Sarajevu střelecký diletant Princip

Během svého života zastřelil arcivévoda František Ferdinand d'Este přes 270 000 zvířat. Měl neuvěřitelně dobré oko a dovedl výborně střílet. Paradoxně ho v Sarajevu zabil střelecký amatér Gavrilo Princip. Když ani ne 20letý bosenskosrbský aktivista 28. června 1914 dvakrát zmáčkl spoušť, odvrátil raději hlavu a vůbec nemířil. Oba zásahy přitom byly smrtelné – první kulka zabila arcivévodovu choť Žofii, druhá zasáhla Františka Ferdinanda do krku. Jak se prolnuly politické okolnosti s osobní tragédií nejslavnějšího čekatele na trůn v předvečer první světové války sledujte v dokumentu Cesta k válce: Konec říše na Primě PLAY.

Okolnosti sarajevského atentátu jsou sice dostatečně známé, přesto se k nim pojí několik paradoxů. Princip skutečně nebyl dobrý střelec – střílet se sice učil, ale jen proto, že to v jeho zemi patřilo k „základnímu vzdělání“. Přesto jeho dvěma výstřely (sedm kulí to rozhodně nebylo) smrtelně zasáhl Františka Ferdinanda i jeho choť Žofii Chotkovou. Střílel narychlo a víceméně naslepo – odvrátil přitom hlavu. Faktem je, že v jeho prospěch hrála malá vzdálenost od auta.

Krátce před střelbou, když se zjistilo, že přechozí pumový útok na Františka Ferdinanda selhal, se šel rezignovaný Princip odměnit vynikajícím chlebíčkem do proslavené kavárny Moritze Schillera. Právě když se chystal k zasloužené konzumaci, zahlédl na ulici kolemjedoucí vůz s následnickým párem. Řidič Leopold Lojka (pocházel z Telče) na nábřeží špatně odbočil a musel couvat. To poskytlo Principovi ideální příležitost k neplánovanému – a tentokrát úspěšnému – útoku.

Čekatel na trůn

V době, kdy se budoucí následník habsburského trůnu František Ferdinand d'Este narodil (18. prosince 1863), byl jeho strýc František Josef I. už 15 let rakouským císařem. A zůstal jím ještě déle než 2 roky po jeho zavraždění v Sarajevu.

Dlužno podotknout, že vášnivý lovec František Ferdinand nebyl u svého strýce příliš oblíbený. Jeho vize unie jižních slovanských států a rakousko-uherské monarchie, v níž jsou si všichni rovni s Rakušany a Maďary, byla ve Vídni nepopulární a nadělala mu mnoho nepřátel i v Srbsku. Císař František Josef byl také proti sňatku následníka trůnu s nižší šlechtičnou Žofií Chotkovou z Chotkova, ale nakonec to povolil. Žofii byl přiznán titul vévodkyně z Hohenbergu, ale František Ferdinand byl přinucen vzdát se nároku svých potomků na trůn. Tím spíš bažil po tom, aby se ujal vlády

Čas posledních císařů

Evropa se ale měnila. V květnu 1910 zemřel anglický král Eduard VII., nejstarší syn královny Viktorie. Na rozdíl od své matky, která stála v čele britského impéria 63 let, vládl Eduard pouhých 9 let. Jeho pohřeb v Londýně se stal rodinnou sešlostí – všechny evropské vládnoucí dynastie byly totiž nějakým způsobem spřízněné. 81letého Františka Josefa na pohřbu zastupoval 47letý František Ferdinand v bílé slavnostní uniformě.

Jeden z historiků okolnosti pohřbu popisoval jako scénu z filmu Kmotr, když se donové jednotlivých rodů sejdou kdesi na severu New Yorku a stále si představují, že jim patří svět. Ve skutečnosti ale jejich svět zaniká. Mimo jiné zanedlouho poženou příslušníky svých národů do krvavého konfliktu.

Británie v té době ovládala polovinu známého světa, v němž žilo téměř 500 milionů lidí. Zvykla si na velmocenské postavení a nadvládu na moři a rozhodně se nechtěla svých pozic vzdát. Německá říše ale chtěla Británii o tuto nadvládu připravit. Jen pár desetiletí před tím, v letech 1870–71, sjednotil císař Vilém německé státy pod pruským velením. Německá ekonomika prožívala rozkvět a armáda posilovala, takže sousední státy se brzy začaly Německa obávat.

Nejstarším rivalem Německa na kontinentě byla Francie, jediná demokracie mezi velmocemi. Po porážce od Pruska v roce 1971 postoupila Paříž Německu Alsasko-Lotrinsko, což vrhalo velký stín na vztahy obou velmocí.

Největší říší v Evropě ale bylo Rusko praktikující dosud nevolnictví. Aby odvedlo pozornost od vnitřních problémů, vyprovokovalo Rusko v roce 1905 neúspěšnou válku s Japonskem. Když v roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, bylo Rusko nuceno obrátit svou pozornost na Balkán. Zde bylo významnou silou Srbsko, které si nezávislost na Osmanské říši vydobylo povstáním z roku 1804. V té době Rakousko-Uhersko srbský odpor proti Turkům podporovalo.

V novém srbském království ale žila jen malá část Srbů, kteří se snažili pod svou vládou sjednotit všechny balkánské Srby – šlo jim o národní sjednocení a připojení Bosny a Hercegoviny, Kosova, Metochije a Černé Hory. To nutně vedlo ke konfliktu s Rakousko-Uherskem. Cesta k sarajevskému atentátu byla otevřena.

Okolnosti vzniku první světové války sledujte v dokumentu Cesta k válce: Konec říše na Primě PLAY.

(mih)