Hideki Tódžó: Vojenský byrokrat, který poslal desítky asijských zemí do pekla absolutní války

Krátce střižené vlasy, knír a výrazné kulaté brýle se pro Spojence staly za druhé světové války nejčastěji karikovanými symboly japonského císařství. Jejich nositelem byl ministerský předseda, generál Hideki Tódžó (1884–1948), který na rozdíl od „neviditelného“ japonského císaře nesl politickou zodpovědnost nejen za útok na Pearl Harbor, ale také za napadení Číny v roce 1937 a od roku 1944 také jako vrchní velitel armády i za vojenské operace v Tichomořské oblasti v závěru druhé světové války. Jeho podíl na japonských taženích i válečných zločinech, jichž se Japonci za války dopustili, uvidíte v dokumentu Evoluce zla na Prima ZOOM.

14. srpna 1945 celá Amerika oslavovala vítězství nad Japonskem. Týž den 11 000 km od New Yorku se na předměstí Tokia oddíl americké armády pokouší vniknout do domu šéfa japonského válečného kabinetu generála Hidekiho Tódžóa. Přišli ho zatknout za válečné zločiny.

Tódžó se v tu chvíli chystal ukončit svůj život, nikoliv ale rozpáráním břicha krátkým mečem v duchu japonského samurajského kodexu bušidó, o jehož zavedení do japonské armády se osobně zasadil. Tódžó k sobě povolal mladého lékaře, aby mu na těle označil, kde je srdce. Chtěl se do toho místa střelit pistolí.

Tódžóovi se ale tato nesamurajská metoda nepovedla – místo srdce si prostřelil žaludek a američtí vojáci získali svého prominentního zajatce. Díky zpackanému pokusu o sebevraždu stanul Tódžó před soudem. Byl shledán vinným ze sedmi válečných zločinů.

Během soudu neprojevoval žádnou lítost. Tvrdil, že válka byla čestná a sloužila k tomu, aby Japonsko přežilo jako národ a že i když se ve válce děly věci, kterých možná lituje, války jako celku nelitoval. Nelitoval ani zákeřného přepadení americké námořní základny v Pearl Harboru 7. prosince 1941 – byl přesvědčený, že jednal čestně. Tódžó se k žádnému ze zločinů nepřiznal a byl 23. prosince 1948 oběšen.

Cesta k absolutní moci

Hideki Tódžó se dostal k moci prostřednictvím armády, které později tak důsledně a věrně sloužil. Vytrvale stoupal na hodnostním žebříčku a z pozice šéfa vojenské policie japonské posádky v Madžusku významně pomohl vojenským jestřábům k získání kontroly nad tamní elitní Kwantungskou armádou.

Již v pozici náčelníka štábu této armády se v červenci 1937 významně podílel na zahájení útoku proti Číně. Své jediné bojové zkušenosti pak Tódžó získal při vedení dvou brigád ve Vnitřním Mongolsku. Tódžó prosazoval obsazení Číny jako nutného předpokladu k tomu, aby čínská nacionalistická vláda kolaborovala s Japonskem. I v důsledku toho si nakonec válka v Číně vyžádala životy 14 milionů Číňanů a šlo o vůbec nejdelší konflikt druhé světové války.

Tódžó se v roce 1938 vrátil do Tokia na ministerstvo armády a o dva roky později se stal jeho šéfem. Byl oslněný německým nacismem a jeho metodami, k Německu získal náklonnost už v letech 1920–22, kdy zde sloužil jako vojenský pozorovatel. V říjnu 1941 se stal japonským premiérem.

Přestože navenek Tódžó až do poslední chvíle preferoval diplomatická jednání, dal v prosinci 1941 finální rozkaz k útoku japonské armády na Spojené státy (Havajské ostrovy a Filipíny), Velkou Británii (Singapur) a Nizozemskou východní Indii.

V průběhu následné války Tódžó ve svých rukou postupně soustředil téměř veškerou výkonnou moc. Vojáky díky svým administrativním schopnostem a pedantismu přezdívaný „břitva Tódžó“ postupně přímo řídil ministerstva armády, vnitra, školství, obchodu a průmyslu a také zahraničí. V únoru 1944 se stal i vrchním velitelem armády.

Jeho neústupnost, tvrdost a hájení zájmů představitelů japonského vojensko-průmyslového komplexu přivedly Japonsko na okraj zkázy a způsobily desítkám zemí východní a jihovýchodní Asie ohromné lidské a materiální škody. Kvůli tomu je Tódžo srovnáván s dalšími velkými diktátory 20. století, zejména s J. V. Stalinem a Adolfem Hitlerem.

(mih)