Zadušení plátkem zlata a jiné bizarní popravy

Představte si, že jste vyšší úředník historického čínského dvora. Přichází posel od samotného císaře a obřadně předává balíček skrývající plátek jemně tepaného zlata. Takový dárek by v čínských úřednících rozhodně nevyvolal nadšení. Znamenal totiž rozsudek smrti. Nejvyšší vládce poslal smrtící nástroj, jež bylo nutno položit na dlaň a prudce vdechnout. Zlatý plíšek po vdechnutí zablokuje přístup vzduchu do plic a od toho okamžiku přichází velmi nepříjemná "zlatá" smrt udušením.

Pokud vás císař chtěl ušetřit hanby, mohl posel doručit "jen" sáček s jedem či hedvábný provaz žluté či bílé barvy. Ta symbolizovala hodnost a provaz sloužil k vašemu uškrcení. Vězte, že se ze strany císaře jedná o poctu umožňující zemřít v soukromí. Jiná varianta je veřejné stětí, jež Čína považovala za potupné. Pokud vám smrt nepřikázal přímo panovník, ale jen "obyčejný" soud, bylo možno se z ní vykoupit, respektive koupit si náhradníka, který se nechal popravit místo vás. Vypadá to podivně. K čemu by kuliovi, jenž se nechal koupit, sloužily peníze? V kontextu čínské společnosti to logiku má.

Kuli dostal velmi slušně zaplaceno a peníze mohl dát rodině, která je nutně potřebovala. Zároveň měl zajištěný pohřeb první třídy, což se cenilo. Jinou asijskou popravní specialitou používanou v Číně či Indočíně se stal tzv. kchang. "Kchang umožňoval metodu, při níž škrcení trvalo několik hodin, ba dokonce dní. Obžalovanému svázali ruce a hlavu mu prostrčili do kulatého otvoru v prkně. Prkno pak zdvihli a umístili na vrcholek popraviště. Odsouzenec tak byl pověšen za krk a za čelist, nohy mu visely a nohy mu visely 40 - 50 centimetrů nad zemí. Taková poloha vedla k dlouhé a bolestivé strangulaci," píše Martin Monestie v Historii trestu smrti. Spíše, než o jedno prkno s otvorem šlo o prkna dvě s půlkulatými zářezy, které se poté, co do nich odsouzenec dal krk, přirazily k sobě.

Garota

"Garota znamená pro rdoušení tolik, co gilotina pro stětí," píše velmi výstižně Martin Monestier. Jedná se o jakési "zmechanizování" procesu uškrcení. Zatímco primitivní způsob vyžadoval jen provaz nebo šátek, v případě smrti garotou je nutno připoutat nešťastníka k poměrně sofistikovanému zařízení. Nejjednodušší garota se skládala z dřevěného sloupu s otvorem ve výši krku popravovaného. Otvorem se provlékla smyčka provazu, omotala se kolem krku a druhý konec se provlékl zpět otvorem, kde byl svázán. Tím vznikly dvě smyčky, jedna pro krk a na druhé straně kůlu druhá pro hůl, jimž se provaz utahoval.

Později provaz nahradil železný řetěz následovaný kovovým páskem a šroubem se závitem. Pozdější vylepšení spočívalo v malém výstupku na kůlu v místech, kde měl odsouzeně hlavu, konkrétně malý mozek. Při prudkém přitažení hlavy oběti se nezvratně poškodil. Španělský vynález byl používán v koloniích této velmoci a posledním garotou popraveným nešťastníkem se stal Salvator Puig Antich, anarchista z hnutí Movimimento iberico de liberacion. Světlo jeho světa uhaslo roku 1974.

Waterboarding

Způsob mučení známý už od 15. století z dob španělské inkvizice, se ve 21. století dostal znovu na světlo veřejnosti. New York Times píše o 266 případech tohoto mučení spočívajícího v lití vody na látku (v moderní době tenký plast) kryjící hlavu vyslýchaného. Ovšem mučení vodou mělo i svůj smrtící ekvivalent. V případě "trestu vodou" se hluboko do odsouzencova jícnu zavedla hadička do které se přes trychtýř lila voda. Sofistikovanější variantu vzpomíná řecký historik Tiberius. Podle něj musel odsouzenec vypít značné množství tekutiny, načež za trýznivých muk zemřel s podvázanou močovou trubicí. Nemusí jít o přímé utopení za asistence katů. Např. ve Skandinávii se nešťastník přivázal ke kůlu a o exekuci se postaral příboj.

Kolo (ne)štěstí

Autor: Topi Pigula Od roku 1985 publikoval stovky článků a fotografií v širokém spektru periodik: Koktejl, Inmagazín Hospodářských novin, Mladá fronta, Lidové noviny, Bionoviny. Má na kontě několik vlastních fotografických výstav autorských i spoluautorských u nás i v zahraničí. Zároveň se autorsky podílel na čtyřech knihách (Krkonošská čítanka, Čítanka z Jesenicka, Bioindikace a biomonitoring, Na cestě1). "Takhle se trestají viníci již tisíc šest set let" hájili trest soudci v předrevoluční Francii. Na kolo s loukotěmi se přivázalo tělo zločince, jemuž kat následně zpřerážel holí co nejvíce kostí v těle. Ve středověkém Německu bylo lámání v kole (neprávně často nazýváno lámání kolem) naprosto běžným trestem. Podle pracovního deníku norimberského kata France, popravil v létech 1573 - 617 361 lidí, z toho téměř 200 skončilo svůj život "v kole".

Je zvláštní jak moc se lidstvo snaží mít smrt bližního svého, byť odsouzeného, v perfektní technické dokonalosti. Dodnes je nutno ve věznicích odsouzence před popravou pečlivě prohlédnout lékařem, který má zkonstatovat pevné zdraví, aby jej vzápětí mohli zbavit života. Trest smrti je starý jako lidstvo samo. Jen někdy jej lidé místo prostého zabití, jakým je stětí či oběšení "na anglický způsob", tedy s propadlištěm a následným zlomením vazu, snažili co vylepšit tak, aby člověk těsně před smrtí co nejvíce trpěl. A pak, že je člověk humánní.