Nejtrýznivější tresty smrti: člověk je tak vynalézavý!

Čím jste se museli prohřešit, aby vás soud odsoudil k zašití do pytle spolu s kohoutem, opicí, psem nebo kočkou a poté k vhození do hlubin? Smrt měla nastat utopením, ale než se vám plíce zaplnily vodou, tělo bylo poseto škrábanci a kousanci od hrůzou šílejícího zvířete. Co se trestů smrti týče, je Homo sapiens, tedy člověk moudrý, velmi vynalézavý.

Zvíře popravčím

Asyrský král Aššurbanipal choval mohutné psy (údajně dogy) nikoli proto, že by byl jejich vášnivým obdivovatelem, ale proto, že dokázal využít jejich vražedný potenciál. Nejen že z nich udělal součást svých bojových jednotek, ale též jim přisoudil funkci popravčích. K popravám se používala nejčastěji zvířata místní fauny.

Na vzdáleném Madagaskaru i v nedalekém Egyptě se k usmrcování odsouzenců používali krokodýli, v Indii tygři a nelze pominout sebevraždu Kleopatry pomocí kobry. V porovnání s tím vypadá čtvrcení koňmi nebo velbloudy jako relativně mírný trest, byť výsledek je stejný - smrt. Zdá se, že lidskou krutostí se inspirovali i bohové. Vždyť kdo jiný, než nejvyšší z řeckých bohů Zeus, nechal přikovat Promethea ke skále, aby mu orel trhal játra. A to není nic, proti vyhladovělé kryse, jež se musela z kovové klece prohlodat odsouzencovým tělem a to buď skrz břicho nebo řitní otvor. Někdy u toho bylo nebohé zvíře drážděno rozžhaveným koncem kovové hůlky.

Coby "mistrů popravčích" a mučících nástrojů v jednom se používal i hmyz. Nemuseli to být štíři, kteří se díky svému prudkému jedu přímo nabízí. Mnohem drastičtější muka prožíval odsouzenec přikurtovaný k zemi a postavený do cesty mravencům nebo termitům. Tento trest se používal ještě v 18. století v Maroku a do 19. století hrozil v Brazílii či Uruguayi.

Ukamenování

Ježíšova slova "hoď kamenem, kdož jsi bez viny" jsou jasným důkazem, že kamenování bylo známo už v předbiblických dobách. Už po tisíce let se jedná se o institucionalizovaný typ popravy. Jsou jasně definované prohřešky za něž tento trest hrozí, je stanovena velikost kamenů a i ve 21 století existují státy používající tento druh popravy. V islámu, zejména v jeho radikální podobě vyznávající právo šarija, je kamenování trestem za manželskou nevěru.

Představit si něco podobného u nás, kde statistici udávají zhruba padesátiprocentní rozvodovost, lze opravdu je velmi těžko. Kamenování nelze vnímat pouze jako prvek islámského práva. V on-line knihově Jehovistů, tedy jedné z křesťanských sekt, lze najít i tato slova: „Máš říci izraelským synům: ‚Kdokoli z izraelských synů a kterýkoli cizí usedlík, jenž v Izraeli přebývá jako [někdo] cizí, který dává kohokoli ze svého potomstva Molekovi, by měl být zcela jistě usmrcen. Lid té země by ho měl uházet kameny k smrti." Překvapuje vás, že kamenování bylo ještě v 16. století součástí švédského trestního zákoníku?

Ukřižování

Princip ukřižování je všeobecně známý, takže to na první pohled vypadá, že už není možné přinést nové informace. Ale co když lze vyvrátit či poopravit ty "staré"? "V Římě, Řecku i v Orientě odsouzeného nejdřív zbičovali a aby ještě víc trpěl, musel si kříž odnést na místo popravy. Vlastně jen patibulum - vodorovné horní břevno kříže, neboť svislá část - stips - byla předem připravena a zatlučena do země, aby kat neměl zbytečnou prodlevu. Bezpočet obrazů znázorňujících Krista, jak kráčí ke Golgotě a nese si kříž, neodpovídá skutečnosti a trestní praxi té doby," píše Ladislav Chmel v knize Nejslavnější popravy.

Upálení

Co má společného Johanka z Arku, Jan Hus a Giordano Bruno? Smrt na hranici. V případě upálení existují tři nejčastěji používané způsoby. První byl užíván zejména ve Španělsku, Německu a v českých zemích. Spočíval v tom, že ke kůlu připoutaný odsouzenec byl zhruba do výše kolen obklopen otepi sena či slámy na které se navršila polena. Co následovalo je každému jasné. Kat a hořící pochodeň. Tento způsob je znám i z filmového zpracování, Otakar Vávra jej efektně využil ve filmu Kladivo na čarodějnice.

Anglie, Itálie a Francie preferovala jiný způsob upalování, spočívající v postavení ohrady z hořlavého materiálu sahající po krk oběti. Uvnitř se zapustil kůl, k němuž byl odsouzenec připoután prostor mezi ním a ohradou se vyplnil slámou. V carském Rusku využívali postavené dřevěné boudy, naplněné smůlou a dalšími hořlavinami. Odsouzence do ohně vhodili či spustili otvorem ve střeše. Smrt byla často způsobena udušením nebo nadýcháním oxidu uhličitého.

Smrtící váha

Autor: Topi Pigula od roku 1985 publikoval stovky článků a fotografií v širokém spektru periodik: Koktejl, Inmagazín Hospodářských novin, Mladá fronta, Lidové noviny, Bionoviny. Má na kontě několik vlastních fotografických výstav autorských i spoluautorských u nás i v zahraničí. Zároveň se autorsky podílel na čtyřech knihách (Krkonošská čítanka, Čítanka z Jesenicka, Bioindikace a biomonitoring, Na cestě1). Poprava ohněm kombinovaná s mučením spočívala v přivázání odsouzencova těla na vahadlo, jež jej spouštělo a po chvíli zase vytahovalo z plamenů, čímž se docházelo k prodlužování muk. Ohněm z tohoto světa sešel i svatý Eustach, ovšem jeho poprava byla snad ještě drastičtější. Světec skončil zavřen do tzv. sicilského býka, což obnášelo vsazení do duté mosazné sochy. Tu poté rozžhavili a nešťastník se uvnitř upekl.

Bizarnost poprav nebere konce. Další si přiblížíme v některém z příštích článků. Věřili byste, že jednou z oficiálních poprav bylo zadušení tepaným plátkem zlata?