Za velkým obléháním Malty nestál Hitler, ale Mustafa Paša a maltézští rytíři

Malta a její rytíři

Rytířský řád, který dnes známe se pod názvem Suverénní řád Maltézských rytířů nebo chcete-li latinsky Supremus Ordo Militaris Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani Rhodius et Melitensis, byl založen v roce 1099 v Jeruzalémě, a od samého počátku se věnoval misijní činnosti, zakládání špitálů a ochraně Středomoří před rozrůstajícím vlivem Osmanského impéria. Sultán Saladin dobyl Jeruzalém v roce 1187 a řád musel své sídlo přesunout nejprve do Margatu, později do Akko a na Kypr, aby se nakonec v roce 1309 uchýlil na ostrov Rhodos, který byl v té době pod správou Byzantské říše. Johanité zde vytvořili suverénní stát a velmi úspěšně pracovali na rozvoji své lékařské praxe a péči o nemocné. Dokázali také efektivně odrážet nájezdy lodí vedených osmanskými Turky i snahu osmanských sultánů o invazi na ostrov.

Není tedy divu, že se jejich působení stalo trnem v oku sílícímu osmanskému impériu. Teprve v roce 1522 se sultánovi Sulejmanu I. podařilo po dlouhém šestiměsíčním obléhání ostrov dobýt. Příslušníkům řádu bylo umožněno ostrov opustit. Římsko-německý císař Karel V. poskytl řádu nejen finanční podporu, ale hlavně mu přenechal jako tzv. léno maltské souostroví, kde byla téměř okamžitě zahájena výstavba opevnění a špitálů. Cíl i taktika byly stejné, jako v případě řeckého ostrova Rhodos.

Bylo nutné začít efektivně chránit oblast západního Středomoří před neustálými výpady osmanských lodí a jejich vazalů. Situace byla opravdu vážná. Ve čtyřicátých a začátkem padesátých let 16. století se alžírskému vládci Chajruddínu Barbarossovi podařil nejprve úspěšný vpád na katalánské pobřeží a poté dobyl Nizzu a přepadl i italské pobřeží. V roce 1551 se navíc Osmanům podařilo ovládnout Tripolis. I když se osmanské ovládnutí Středomoří zdálo nevyhnutelné, na Maltě probíhaly horečné stavební práce, při nichž byly budovány nejen pevnosti, hradby, ale i účinná ochrana přístavů pomocí natažených řetězů a palisád, s cílem zamezit nepřátelským lodím vjezd do přístavu a vylodění na ostrově. Velké zásluhy v této činnosti jsou připisovány Jeanu Parisotovi de La Valette, jež byl do funkce velmistra řádu zvolen v roce 1558.

Velké obléhání Malty – nečekané osmanské fiasko

Dnes si připomínáme 454. výročí začátku pět měsíců dlouhého tzv. velkého obléhání Malty (1565), jehož výsledek se na samém počátku zdál alespoň v plánech osmanských velitelů vcelku jasný. Všechno ale dopadlo úplně jinak a výsledkem lítých a krvavých bitev nakonec byla drtivá porážka Osmanů a výrazné oslabení jejich vlivu v celém Středomoří.

Příběh této velmi významné bitvy měl, jak se z počátku zdálo, jasného vítěze. I přes horečnou snahu dobudovat opevnění na hlavních maltských ostrovech a mít v pevnostech dostatek bojeschopných vojáků, nebyl a vlastně ani nemohl být z časových důvodů dotažen do konce. Při začátku obléhání Malty byl totiž stav posádky mnohem nižší, než by si situace žádala. Udává se, že zde bylo pod vedením zkušeného válečníka Jeana Parisota de La Valette přítomno jen asi 550 rytířů a přibližně 8 500 žoldnéřů, různých spojenců a maltských bojovníků, zatímco nepřítel připlul s početnou flotilou 140 galér a 30 000 válečníků.

Zatímco obránci řešili nedostatek bojeschopných mužu a na řadě míst nedokončené opevnění, velitelé osmanských vojsk neměli díky sultánovu rozhodnutí od samého počátku vyjasněné vztahy v nejvyšším velení.

Oficiálně celou operaci sice řídil Mustafa Paša, ale měl od sultána nařízeno, aby naslouchal radám ostatních velitelů, zejména pak admirálu Pialiho Paši, který si to vysvětlil tak, že je spoluvelitelem akce. Aby toho zmatku nebylo málo, byl jim jako mentor přidělen slavný a úspěšný válečník Turgut Reis. Rozpory a neochota se dohodnout na společném postupu mezi těmito muži pak nejspíš stály za neúspěchem celého obléhání. Dalším důvodem celkového neúspěchu bylo špatné vyhodnocení situace a stavu opevnění a ochoty obránců bránit své pozice do posledního dechu. Obléhání trvalo déle, než si osmanští velitelé dokázali představit a museli tak řešit nemalé problémy se zásobováním.

Mohutné hradby pevnosti San Elmo

Jako první se odehrála bitva o strategicky významnou pevnost San Elmo, u níž osmanští vojevůdci odhadovali, že ji dobydou nejdéle za pět dní, a ani řada křesťanských stratégů nebyla ve svých odhadech bojeschopnosti zdejší posádky optimističtější. Přesto tato pevnost padla až po dlouhých 29 dnech obléhání a ostřelování.

Goncales de Medran, který nakonec při obléhání Malty padl, si poznamenal: „Obléhaní nešťastníci se nalézají ve strašném stavu, neboť vůbec nemohou opustit svá místa, spí tam a jedí a vykonávají všechny lidské potřeby, neustále ozbrojeni a v pohotovosti (...), nabízejí takový pohled, že se stěží navzájem poznávají. Pokládají za nečestné vzdálit se z míst bojů, pokud přitom neutržili opravdu nebezpečné a téměř smrtelné rány.“

Velmistr řádu Maltézských rytířů Jean de La Valetta k nemalým obětem v bitvě o San Elmo poznamenal: „Přísahali jsme poslušnost, když jsme do řádu vstupovali. Složili jsme rytířský slib položit život za víru, kde a kdy nás tato výzva dostihne. Naši bratři v San Elmu musí nyní tuto oběť přinést.“

Z 1 500 obránců pevnosti přežilo jen pár rytířů, kteří měli být na rozkaz Mustafa Paši popraveni. Na straně Osmanů však bojovali i piráti a ti nejspíš vzali několik z nich do zajetí kvůli pozdějšímu výkupnému. Z historických pramenů víme, že zajetí přežil jen Francesco Lanfreducci. Na straně útočníků byly ztráty na životech ještě vyšší. Během obléhání pevnosti zemřelo mezi 6 000 – 8 000 muži. Co bylo ale důležité, tak dlouhé boje ještě více zkomplikovaly už tak napjaté vztahy mezi osmanskými veliteli.

Po dobytí San Elma se dobyvatelé přesunuli k městům Birgu s mohutnou pevností St. Angelo a Senglea s baštou St. Michael. Mustafa Paša si tehdy poznamenal: „Bože, když nás tak malý syn přišel tak draho, jakou cenu budeme muset zaplatit za jeho velkého otce?“ Ještě před tím, než útočníci neprodyšně obklíčili obě města, se do nich podařilo proniknout asi 600 vojákům, které sem ze Sicílie dopravily řádové galéry. Skutečnost, že se tato operace podařila, aniž by si toho jednotky generála Pijaliho Paši všimly, dále podrývala autoritu a sebevědomí osmanských velitelů.

Přesto byly boje i nadále velmi tvrdé s velkými ztrátami na obou stranách. Osmanští bojovníci začali postupně ztrácet motivaci k dalšímu boji a mezi veliteli se začal prosazovat názor, zda by nebylo lepší obléhání ukončit a odplout pryč. Nečekaně dlouhé boje a úspěšné útoky na osmanské zásobovací lodě měly za následek nedostatek jídla, střelného prachu a dalšího válečného vybavení. Mustafa Paša se ale nevzdával a velel k dalším útokům.

Podobně kontroverzní se mohou na druhé straně zdát i rozhodnutí Jeana de La Valetty, který i přes důrazné doporučení rady řádu o vyklizení obléhaných měst, rozhodl o pokračování obranných bojů. Své rozhodnutí zdůvodnil slovy: „Pád Birgu by znamenal i dobytí Sengley a toto město není dost velké, aby dokázalo pojmout všechny obyvatele obou měst. Věrné Malťany, jejich ženy a děti na pospas Turkům nenechám!“

Porážka Turků

Sicilskému místokráli García de Toledovi se na Maltě podařilo vylodit 7. září 1565 s přibližně 11 000 bojeschopnými muži, k nimž se ještě připojila posádka s nedobyté Mdiny. Rozhodující bitva se pak odehrála 11. září a trvala jen krátce. Odpor Turků se rychle slábl a nakonec se změnil v bezhlavý útěk. Mustafa Paša ještě dokázal sjednotit zbylé jednotky elitních janičárů a umožnit alespoň malé části prchajících vojáků nastoupení na galéry a odplout.

Velké obléhání Malty skončilo vítězstvím křesťanské Evropy a drtivou porážkou osmanského impéria. Osmané v této sérii bitev ztratili více než 24 000 mužů, již nikdy se se nepokusili Maltu dobýt a ztratili vojenskou i politickou převahu v oblasti.

Opevnění Malty bylo postupně obnovováno, opravováno a koncem 16. století se Malta stala nejlépe opevněným ostrovem ve Středozemním moři. Nová pevnost Valletta dostala své jméno podle velmistra řádu Maltézských rytířů Jean de la Valette.

Text David Hainall