Výročí pro ty, kdo nemají rádi moderní umění – 497 let od Raffaelovy smrti

Raffaello Sanzio da Urbino byl fenomenálním středověkým malířem a architektem. Jeho talent se mohl díky vrcholící renesanci naplno projevit a ne náhodou je spojován s takovými jmény jako Leonardo da Vinci či Michelangelo Buonarotti.

Dětství na urbinském dvoře

Přídomek jména „da Urbino“ naznačuje odkud pocházel. Urbino je město v Itálii ležící zhruba 30 km na jihovýchod od San Marina. Zatímco dnes tu žije zhruba patnáct tisíc obyvatel, v 15. a 16. století prožívalo město stavební boom a tehdy postavené historické jádro je dnes cennou architektonickou památkou, jež se v roce 1998 stala položkou na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Ve městě sídlí arcibiskupství a od roku 1506 i univerzita. Raffaelův otec, taktéž malíř, pracoval na zakázkách vycházejících z urbinského dvora, takže malířské geny sice podědit mohl, nicméně výchovu nikoliv. Sotva jedenáctiletý byl svěřen do péče svého strýce Simona Ciarla. Následně přešel Raffael pod patronát malíře Pietra Perugina v Perugi, což bylo pro jeho další rozvoj poměrně rozhodující. Právě od něj se mladý Raffael učil pečlivé přípravě, rozpracovávání skic k jednotlivým obrazům. Za první Raffaelovo samostatné dílo se dnes všeobecně uznává procesní prapor pro město Città di Castello, které leží 40 km severně od Perugie. Prapor z přelomu let 1499 a 1500 zobrazuje na jedné straně Ukřižování, na druhé zrození Evy z Adamova žebra.

Nejen dokonalý portrétista

Během své umělecké dráhy, která nebyla příliš dlouhá – zemřel v pouhopouhých 37 letech –, se vypracoval na předního italského portrétistu, ale zanechal po sobě i řadu nádherných oltářních obrazů. Dokonalost a propracovanost jeho díla můžete sledovat na vybraných obrazech v naší galerii.

Mezi jeho příznivce a dost možná i mecenáše náležel i papež Julius II., který byl v úřadu v letech 1503–1513. I on se stal objektem pro Raffaelův portrét, stejně tak jako Lev X. Ovšem dlouholetým podporovatelem byl bankéř Agostino Chigi, jenž se po malířově zbohatnutí stal jeho finančním poradcem a průvodcem. Jakkoli neměl zkušenosti s architekturou, respektive s projektováním, přesto byl jmenován architektem. A ne ledajakým, jeho úkolem bylo vybudovat vatikánskou baziliku svatého Petra. Nakonec se na stavbě podílelo hned několik slavných jmen: Donato Bramante, Raffael Santi, Antonio da Sangallo mladší, Michelangelo Buonarroti, Giacomo della Porta, Gian Lorenzo Bernini.

Smrt na Velký pátek

Na začátku dubna roku 1520 Raffael onemocněl. Dnes již s jistotou přesně nezjistíme, jaká choroba ho postihla, nejčastěji se spekuluje o zápalu plic. Naposledy vydechl 6. dubna, na Velký pátek roku 1520. Stihl si ale vypořádat své světské záležitosti. Své jmění rozdělil mezi žáky a jednoho příbuzného. Na jeho náhrobku v Pantheonu je nápis vytvořený spisovatelem a básníkem kardinálem Pietrem Bembo: „Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori.“ (Zde leží Raffael, za jehož života se příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním.)

Text: Topi Pigula