Ženy za volební právo platily hladovkami i lynčováním. Jak o něj bojovaly české sufražetky?

Názor, že by ženy měly mít právo rozhodovat, co se v zemi děje a kam směřuje, v některých místech naší planety dozrával velmi dlouho. Můžeme být celkem pyšní, že Československo patřilo k pokrokovým zemím a ženám v Ústavě přiznalo volební právo ihned po svém vzniku, a to bez výjimek.

Prvenství Nového Zélandu? Ne tak úplně

První samosprávnou kolonií na světě, kde směly k volbám všechny dospělé ženy, je Nový Zéland. Bylo to v roce 1893. Mnohde sice mohly příslušnice ženského pohlaví k urnám i dřív, nebylo to však bez podmínek a rozhodně neměly stejná práva jako muži. Například už v roce 1689 mohly ženy rozhodovat ve volbách ve Frísku, ale jen pokud vlastnily nějaké místní pozemky. Na Pitcairnově ostrově od roku 1838 mohly vedle mužů svým hlasem přispět ve volbách také potomkyně vzbouřenců z lodi Bounty.

Nový Zéland velmi brzy následovala také Austrálie, která volební právo pro ženy zaváděla na svých územích postupně, a to mezi lety 1894 a 1906, za rekordmany však Australany můžeme prohlásit jen těžko. Původním obyvatelům, včetně jejich žen, tam totiž volební práva přiznali až na konci 60. let 20. století.

V Evropě bylo první Norsko. Ženy jistého postavení, statků a příjmu mohly k volbám od roku 1907 a o 6 let později tam i tyto restrikce zrušili a dovolili hlasovat všem. Většina Evropy a severní polovina Asie následovala tento trend po skončení první světové války, a to z logického důvodu: muži během ní odešli na frontu a ženy jasně prokázaly, že jsou schopné je ve všem bez problémů zastat.

Práce našich sufražetek

Na našem území ženy o volební právo bojovaly zhruba od konce 19. století. Podporoval je tehdy mimochodem i jistý univerzitní profesor jménem Tomáš G. Masaryk. Odpůrci byli ale v samých začátcích sufražetského hnutí slyšet víc.

„Jejich častý argument zněl v tom smyslu, že ženy sice platí daně, ale nemají podíl na obraně státu, nesplňují brannou povinnost,“ uvedla v rozhovoru pro Český rozhlas historička Marie Bahenská. „V českém prostředí máme specifické argumenty, že kdyby ženy měly volební právo, tak by volily zpátečnicky,“ doplnila ji ještě historička Jitka Gelnarová, podle níž odpůrci také nezřídka tvrdili, že žena má zůstat v soukromí, má být hospodyní a pečovat, a žili v domnění, že „ve chvíli, kdy dáme ženám volební právo, dojde k jakémusi převrácení řádu, který funguje a zajišťuje stabilitu společnosti. Byly tady i velmi problematické argumenty toho typu, že ženy mají menší mozek, argumentovalo se jakousi biologickou nedostatečností…“

Klacky pod nohy sufražetkám házel i složitý právní základ volebního systému pod taktovkou habsburské monarchie. I proto se na našem území za volební právo žen protestovalo hlavně takzvaně uvnitř, pomocí schůzí, petic nebo deputací, na rozdíl od mnohem dramatičtějších a drsnějších demonstrací, které známe například z Británie nebo USA.

Divoké demonstrace a hladovky

Za volební právo žen se ve Spojených státech začínalo bojovat už téměř sto let před jeho přijetím, v Británii ještě dříve; nejdramatičtěji ale v obou zemích působily události až po roce 1900. Mnohatisícové demonstrace, stávky, plivance do tváří politiků. Britské sufražetky v rámci boje za svá práva zdemolovaly poštu, přestřihávaly telefonní dráty, podpalovaly domy, divadla i kostely. Policisté se s nimi moc nemazali, v novinách se často objevovaly obrázky zbitých žen. Během protestů jich několik zemřelo.

Oblíbenou taktikou, jak dosáhnout propuštění z vězení, byla protestní hladovka. Té využívaly ženy jak v Británii, tak ve Spojených státech; když se jejich zdravotní stav zhoršil, věznitelé je propouštěli – mučednice nemohli potřebovat. Vláda ovšem nakonec nařídila sufražetky krmit nuceně, což nezřídka končilo vyraženými zuby, někdy i natrženým jícnem; v USA vězněným ženám dokonce podávali výživu nosem.

Po četných protestech novinářů, lékařů i veřejnosti nakonec začali britští zákonodárci raději hrát se sufražetkami hru na kočku a myš – ženu držící hladovku sice propustili do domácího léčení, ale hlídali jí dům. Jakmile se zotavila, zatkli ji znovu. Dost často tuhle politiku uplatňovali před většími demonstracemi.

Přítrž tomuto divokému období učinila až válka a jak ve Spojených státech, tak ve Velké Británii a jejích koloniích nakonec dovolili ženám volit od roku 1920. Ani jedna ze zemí přesto nezavedla úplnou rovnost – v Británii smělo volit jen asi 40 procent žen. K volbám byly totiž oproti mužům připouštěny například na základě vyššího věku a tento nepoměr srovnali Britové až v roce 1928. V řadě států USA zase hrály roli rasové otázky, což z voleb vylučovalo domorodé Američanky nebo černošky.

Poslední z posledních

Druhá velká vlna, při níž jednotlivé světové státy přiznaly ženám stejná volební práva, jako mají muži, přišla po 2. světové válce. Vrcholila pak v 50. a 60. letech. Tehdy ženy k urnám pustili v téměř celém zbytku Evropy, pak například v Číně nebo Indii; přidaly se státy Jižní Ameriky a Afrika. Do roku 1970 fungovala stejná volební práva pro muže i pro ženy v drtivé většině světa.

Výjimky ovšem existovaly a jednou z nich je země, do níž byste něco takového určitě neřekli – takzvaná kolébka demokracie, Švýcarsko. Tamní ženy volily poprvé až v roce 1971, a co víc, v tamním kantonu Appenzell Innerrhoden pro své lokální zástupce mohly ženy hlasovat dokonce až v roce 1990.

Vůbec poslední Evropskou zemí, která ženy k volbám pustila, bylo Lichtenštejnsko (1984). To i Afghánistán na tom byl líp – tam ženy volily už pětašedesátém. Hnutí Tálibán je však o tohle právo mezi lety 1996 a 2001 připravilo, a je otázkou, zda se tak stane i nyní, když radikálové v zemi opět získali nadvládu. Volit přitom mohou již i ženy v radikální Saúdské Arábii, která byla úplně posledním státem, jenž jim tohle dnes už pro mnohé zcela základní právo upíral. V roce 2015 poprvé hlasovaly v místních volbách a mohly do nich i kandidovat. Na zákony a řízení státu jako takového vliv sice nemají, jsou na tom v tomhle ohledu ale aspoň stejně jako většina tamních mužů. Veškerou zákonodárnou i výkonnou moc má totiž v rukou král.