Věštby v Delfách rozhodovaly o válkách, byly však podvodem. Jak přesně probíhaly?

Touha lidí po poznání budoucnosti se ani po staletích nezměnila a věštby stále zůstávají součástí lidské civilizace, byť jsou v taoistických částech Asie výrazně rozšířenější než u nás. Věští se z karet, rozhozených bambusových tyčinek či zvířecích vnitřností, nicméně největší slávu si získala hlavně starověká věštírna v řeckých Delfách, které měly ambici stát se v antice centrem tamního náboženství.

Místo, kde se rozhodovaly války

Proslavený chrám postavený na jižním úpatí pohoří Parnas stojí v areálu zasvěceném Apollonovi, Dionýsovi a Athéně. Podle zachovalých informací byly zdejší věštby brány jako rady až příkazy důležité pro vedení státu a válek, kterých Řecko za svou bohatou historii zažilo celou řadu. V 7.–8. století se zde dokonce měly ukrývat poklady bohatých měst, neboť se nepředpokládalo, že by se někdo pokusil napadnout a krádeží znesvětit tak posvátné místo, které by mohlo způsobit mstu bohů.

Pokladnice sloužily mimo jiné jako úschovna darů, kterými se platilo za věštby. Ovšem aby věštba vůbec mohla být provedena, bylo nutno zabít berana či kozla. Bez krvavé oběti, často dokonce zápalné, se prosebník vůbec nedostal na řadu. Obětní zvířata si žadatel o výklad budoucnosti mohl přivést s sebou nebo je koupit přímo v Delfách. První varianta byla samozřejmě výrazně levnější.

Věštba otrávené Pýthie

Věštbu samotnou prováděla Pýthie. Šlo o zdravou ženu sedící na vysoké trojnožce, která v transu vykřikovala nesrozumitelné věštby, které z „řeči bohů“ do řeči lidské převáděl pomocník. Aby vůbec k věštbě mohlo dojít, musela být Pýthie omyta ve vodě posvátného Kastalského pramene a očištěna dýmem z vavřínových listů. Už vdechováním dýmu mohlo dojít k intoxikaci. Nebylo tedy ani tak důležité, co říkala věštkyně, ale jak její slova „překladač“ interpretoval. S žadatelem o věštbu se tak dalo velmi snadno manipulovat.

Bylo by však zcestné si myslet, že věštírna v Delfách byla jakousi manufakturou na vize budoucnosti, do níž denně vstupovaly desítky nebo stovky lidí. Věštilo se jen jednou měsíčně a pouze mimo zimní období. To logicky vedlo k poměrně dlouhému pořadníku, který měl jednoduché řešení. Vysokým státním úředníkům a bohatým městům bylo za adekvátní úplatu dovoleno předbíhat.

Levnější varianta

Existovala však i mnohem levnější, jednodušší a také výrazně méně pompézní varianta věšteb. Pokud žadatel potřeboval jen prostou odpověď „ano“ či „ne“, využívala se takzvaná kleromancie, kdy se z nádoby losovaly černé a bílé fazole. V zásadě tedy nešlo o nic jiného než odpovídání postavené na čisté náhodě, jež byla vykládána jako boží vůle.

Zdroj: Nature