Římská Hra o trůny: Vraždě císaře Claudia, jemuž se všichni smáli, předcházela nebývalá smůla v lásce

Claudius je jednou z nejzvláštnějších postav římských dějin. A to doslova – podle dobových materiálů trpěl mnohými neduhy; měl pořád rýmu, pěnila mu ústa, třásly se mu ruce, zažíval záškuby hlavy, kulhal… Soudobí historici mají za to, že trpěl mozkovou obrnou nebo Tourettovým syndromem, jeho rodina ovšem jeho fyzický stav považovala za jednoznačnou známku slabosti a hlavně za důvod k veřejnému zostuzení rodu. Přesto se ale nakonec dostal k moci a vedl si celkem chytře, osudným se mu stal až jeho nebývale špatný vkus na ženy.

Vysmívaný a šikanovaný

V dětství a mládí Claudia drželi zavřeného doma. Celá rodina ho krutě zesměšňovala; matka mu například údajně říkala „lidské monstrum“ a „ten, koho příroda začala a nikdy nedodělala“. Jeho synovec, římský císař Caligula, ho pak vyloženě šikanoval pro zábavu; podle starodávného historika Suetoniuse například vyzýval hosty, aby na něj při večeři házeli olivy a datle, a když náhodou při hostině usnul, nasadili mu na ruce boty a smáli se mu, když se jimi pak pokoušel protřít si oči.

Claudius proto neměl zpočátku šanci zastávat významnější politickou funkci, a svoje dny tak vyplňoval zábavou. Kromě popíjení alkoholu, sázkařství a nahánění děvčat měl i jeden zvláštní koníček z úplně jiného soudku, který rozhodně stojí za zmínku – byl totiž velmi úspěšným historikem. Sepsal tucty svazků, například o historii Kartága, Římské republiky, anebo dokonce římské abecedy. Materiály se bohužel nedochovaly, vychází z nich ale mnoho pozdějších děl a jako zdroj je použil i legendární římský historik Tacticus.

Z ustrašence za závěsem rovnou císařem

Karta se pro Claudia obrátila, až když mu bylo 45 let, a stalo se tak paradoxně právě díky Caligulovi. Ten se v roce 37 našeho letopočtu stal císařem římské říše, ale jeho pozice byla v tu chvíli extrémně zranitelná, jelikož byl nezkušený. Aby Caligula podpořil svůj nárok na trůn, jmenoval Claudia konzulem, což vedlo k docela nečekanému zvratu.

Když v roce 41 Caligulu zavraždili, našli členové Prétoriánské gardy Claudia schovaného za závěsem schouleného strachy; jako jeden z mála tak vražednému komplotu unikl a gardisté ho ustanovili římským císařem. Nadále si Claudius počínal celkem chytře. Byl to právě on, komu se povedlo anektovat Británii a v Římě za to v roce 43 slavil nebývalý triumf. Dále se mu povedlo vybruslit z mnoha složitých politických situací a intrik, načež mu ale několik těžkých ran, včetně té úplně poslední, zasadily ženy jeho života.

Na manželky neměl šťastnou ruku

Takového smolaře v lásce totiž v dějinách jen tak nenajdete. Už Claudiovo první zasnoubení bylo zrušeno poté, co byli rodiče zaslíbené politicky zesměšněni; druhá potenciální manželka onemocněla těsně před svatbou a zemřela přesně ve svatební den. Skutečně ženatý byl Claudius čtyřikrát a každá žena byla podle historiků horší než ta předchozí: S první se rozvedl poté, co upadla v podezření z cizoložství a vraždy, druhé manželství odvolal z politických důvodů. Jeho třetí manželka Messalina, s níž měl dvě děti, byla podle soudobých pramenů posledlá sexem a neustále mu zahýbala, a v roce 48 dokonce s jedním ze svých milenců absolvovala falešný svatební obřad. Claudius se bál, že ho plánují zabít, a tak je nechal oba popravit. A jeho poslední vyvolená, Agrippina, která mu dala syna, slavného císaře Nerona, byla s největší pravděpodobností také jeho vražedkyní.

Většina historických pramenů se totiž shodne na tom, že 64letý Claudius v roce 54 pozřel otrávené houby a že s tím Agrippina, jež si přála císařský titul pro svého syna a bála se, že Claudius upřednostní syna z předchozího manželství, má mnoho společného; liší se ale v klíčových faktech.

Podle Classica Dia Agrippina získala otrávené houby od expertky na jedy Locusty a nic netušícímu Claudiovi je k večeři naservírovala sama. Tacitus tvrdí, že v celé záležitosti hrál velkou roli také Claudiúv ochutnávač, a že to byl právě on, kdo císaři Agrippinou připravené houby prohlásil za bezpečné a císaři je podal. A co víc, Tacitus tvrdí, že nefungovaly tak dobře, jak měly, a musel se proto zapojit další člen spiknutí, Claudiův lékař. Údajně mu do hrdla vrazil brk, na oko ve snaze vyvolat zvracení, a zachránit tak císaře od jedu. Brk byl ale namočený v jedu, takže se naopak stal vražedným nástrojem. Suetonius jde ještě dál a popisuje možnost, že houby byly vmíchané do ovesné kaše a Claudia, kterému po ní bylo zle, zabil otrávený klystýr. Tak či tak se historici shodnou na jednom: Císařovo umírání bylo dlouhé a nepříjemné a nejde si u něj nevzpomenout na slavný seriál z titulku.

Smáli se mu i po smrti

Agrippina navíc Claudiovu smrt poměrně dlouho tajila a řekla o ní Prétoriánské gardě až ve chvíli, kdy se to vzhledem k politické situaci hodilo nejvíc. Gardisté pak za císaře prohlásili Nerona. Aby upevnili pozici mladého císaře, snažili se senátoři Claudia deifikovat, setkali se ale s všeobecným výsměchem; do mrtvého císaře se opřel například i Seneca ve své satiře Jak Claudius vypustil ducha.

Podle dobových pramenů to navíc špatně dopadlo i s Agrippinou – Nero ji v roce 59 nechal odpravit. Svého vraha prý požádala, aby jí probodl dělohu, která nevděčného syna zplodila.