Kanibalismu se nešlo vyhnout. Tragické potopení lodi se proměnilo v absolutní horor

Loď Essex vyplula na svou poslední plavbu v srpnu 1819 z ostrova Nantucket, kolébky amerického velrybářství. Škuner, postavený v roce 1799, byl starší a menší než modernější lodě, ale jeho úspěchy při lovu vorvaňů z něj dělaly vyhledávanou loď. Osud však tentokrát nebyl pro loď příznivý. Hned druhý den plavby převrátil Essex prudký poryv větru na bok, což posádka automaticky považovala za špatné znamení. Loď sice pokračovala v cestě, ale ztráta dvou menších člunů používaných při lovu velryb byla prvním varováním před neblahým průběhem celé expedice.

Tragický lov velryb

Přes obtíže se posádce podařilo ulovit několik vorvaňů a do sudů naplnit stovky litrů ceněného oleje ze spermacetu, voskovité substance z hlavy vorvaně. Když pak 20. listopadu ráno spatřili vorvaní hejna, dosavadní vyčerpání z předchozího lovu šlo stranou a vše začalo nanovo. Hned první pokus o ulovení velryby se však změnil v chaos – zraněný vorvaň člun poškodil a muži se museli stáhnout zpět k Essexu.

Právě tehdy první důstojník Owen Chase spatřil podle svých slov „obrovského vorvaně“, jak se nebezpečně přibližuje k lodi. Velryba do lodi prudce narazila, Essex se zatřásl, jako by narazil na skálu, a po druhém útoku byl trup lodi nenávratně poškozen. Zkáza tím byla dokonána, posádka opustila loď a na malých člunech se vydala na zoufalou cestu za záchranou.

Zoufalství, kanibalismus a přežití

Místo přistání na Tahiti, které posádka odmítla kvůli obavám z kanibalů, zvolili záchrannou cestu k jihoamerickému pobřeží, vzdálenému však téměř 3700 kilometrů. Ironií osudu pak je, že právě kanibalismu nakonec sami zbývající členové posádky prahnoucí po záchraně podlehli. Bez zásob a bez naděje byli nuceni jíst své zemřelé druhy. Nakonec losovali, kdo se obětuje pro přežití ostatních. Tragický konec si vyžádal oběti mezi třemi skupinami mužů, kteří byli rozděleni při nevyhnutelném rozptýlení na moři.

Čtěte také: Podivný had vyplavený z moře vyděsil několik lidí. Nakonec šlo o obrovský pohlavní úd

Zachránilo se jen osm z původních 20, někdy ale také udávaných 21 členů posádky. Skupina pod vedením Owena Chase byla nalezena britskou lodí v únoru 1821, více než tři měsíce po potopení Essexu. Kapitánův člun byl objeven o měsíc později. Po návratu domů Chase popsal hrůzy této plavby ve své knize, kterou pojmenoval Vyprávění o nejmimořádnějším a nejtrýznivějším ztroskotání velrybářské lodi Essex. Jeho slova se stala jedním z hlavních zdrojů inspirace Melvillova románu. Přestože Bílá velryba při svém vydání v roce 1851 nezaznamenala příliš úspěch, dnes patří mezi klenoty světové literatury a připomíná tragédii, která se na širém moři skutečně odehrála.

Zdroj: Smithsonian, Chase O. - Narrative of the Most Extraordinary and Distressing Shipwreck of the Whale-ship Essex

Video, které jste mohli minout: Vaše tradice, moje trápení: Proč Vánoce bez živého kapra mohou být ohleduplnější