Nikdo si nenakradl tolik jako zneuznaný umělec Hitler

Pozadí Hitlerova vkusu

Hitler se považoval za milovníka umění, nicméně odborné mínění jej v mládí odsoudilo jako mladíka bez talentu. Jako dvanáctiletý studoval na reálném gymnáziu v Linci, kde svou malbou bezesporu zaujal, ale při snaze dostat se na vídeňskou uměleckou akademii, dvakráte byl odmítnut právě pro nedostatek talentu, což Vídni coby městu v budoucnu moc neprospělo. Kritizoval moderní umění, dadaismus, kubismus a futurismus jako umění nemající valnou cenu. Následně moderní (modernistické) umění nacisté označili za „zvrhlé“ a jali se ho ve velkém likvidovat.

Aby zlodějny získaly punc legality, založili nacisté několik organizací, které se měly o sbírky na obsazených územích postarat. V roce 1940 vznikla organizace, známá jako Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg für die Besetzten Gebiete (ERR). Její západní pobočka pro Francii, Belgii a Nizozemsko, nazývaná Dienststelle Westen, se nacházela v Paříži. Hlavním účelem bylo shromažďovat knihy a dokumenty ze zdrojů původně židovských nebo od svobodných zednářů pro přímé zničení nebo pro odvoz do Německa k dalšímu "studiu". Na sklonku roku 1940 však Hermann Göring, který ve skutečnosti ERR řídil, tuto instituci pověřil, aby vytěžovala zejména židovské umělecké sbírky a coby válečnou kořist ji shromažďovala na centrálním místě v Paříži.

Muzeum v Linci

Vídeň měla u Hitlera vroubek, vždyť právě tady sídlila akademie, která ho kdysi odmítla. Aby světu dokázal velikost Německa a jeho kulturnost, plánoval v Linci, jenž se zval führerovým městem, vybudovat vskutku obří muzeum. Myšlenku začal prosazovat po svém návratu z Mussoliniho Itálie, kde měl možnost obdivovat význačná díla a instituce. „Až dosud byl Linec jen malým bezvýznamným provinčním městem, v budoucnu ho však proměním v obrovské moderní centrum, v evropskou metropoli umění...,“ slíbil v roce 1939 při jeho první návštěvě poté, co v rámci anšlusu zabral Rakousko. Vídeň považoval za příliš rozmařilou a kosmopolitní, za město, které v něm nerozpoznalo talent a génia, zatímco menší Linec, v jehož blízkosti se narodil, považoval za město, jež si zaslouží pozvednout na světovou kulturní scénu. Hitler chtěl vybudovat nejvýznamnější uměleckou sbírku všech dob, jejíž základem se měla stát díla ukradená Rotschildům, Bondyům, rodině Gutmannově i Goldmannově. Opět jejich prohřeškem bylo to, že byli velmi bohatí a židé k tomu. Následně se pozornost zaměřila i na šlechtické rody a sídla – do rabovacích osidel padl třeba polský hrabě Lanckroňski.

Odkaz předků

Existuje povzdech znějící „kde vzít a nekrást“? Nacisté si s tímto dilematem poradili snadno, prostě ho transformovali do „vzít a krást“. Soupisy uměleckých děl mající přejít pod správu Třetí říše vznikaly dokonce před zabráním zemí v nichž byly deponovány. Organizace Odkaz předků – organizace založená roku 1937 – měla pod vedením Himmlera za úkol získat zajímavé části sbírek zabavené židovským majitelům. Odkaz předků se dokázal zaštítit i skutečnými autoritami, jakou byl i ředitel drážďanské galerie doktor Hans Posse. Ten coby vynikající odborník procestoval galerie celé Evropy s úkolem tajně vytipovat nejvzácnější díla, která měla následně po zabrání a dobytí území změnit majitele a stát se ozdobami nacistických sídel či muzeí. Pohlaváři Třetí říše nejenže kradli díla pro své nadřízené i pro sebe, ale naopak některé umělecké předměty modernistů či židovských autorů demonstrativně zničili. Dne 20. března 1939 vzplála v Berlíně hranice, jejíž plameny pohltily na pět tisíc pláten.

Rembrandtovští Němci

Slovy rembrandtovští Němci pojmenoval Anders Rydels ve své knize Rabování jednu z kapitol. I když si nacisté byli vědomi vazeb Rembrandta na židovskou obec, snažili se v co největší propagandistické šíři ukázat, že šlo o „nejryzejšího z Němců“. To mimo jiné obnášelo vydání poštovní známky s Rembrandtovou tváří a natočení filmu ukazujícího malíře, kterého židovští spoluobčané obdařeni hrabivostí úskočně ožebračují. „Němci chtějí jednat svobodně a po svém, a to se nedaří nikomu lépe než Rembrandtovi. V tom smyslu by měl být považován za nejněmečtějšího ze všech německých umělců,“ cituje Rydell Julia Langbehna. Součástí rembrandtovského povědomí se stalo i zavedení Rembrandtovy ceny těm, kdo pozvedli nacionálně socialistickou kulturu. Geniální malíř se měl stát národní ikonou bez ohledu na to, že se jednalo o Nizozemce. Nebylo v zájmu Říše kritizovat Rembrandta. To měl na vlastní kůži pocítit Walter Hansen, který vystudoval prehistorii a dějiny umění v Hamburku. Jako kulturní kritik psal do esesáckých novin Černý sbor a v listopadu 1937 pronesl přednášku, v níž ostře kritizoval nejen van Gogha, ale Rembrandta označil za „umělce ghetta“, což v případě vzestupu národního socialismu rozhodně nebylo vhodné. Za své kulturní postoje byl následně vyloučen z NSDAP a 3. března i z Říšské komory výtvarných umění. Později byl sice přijat zpět, ale na výtvarné výsluní se už nevypracoval.

Göring proti Mühlmannovi

Jeden z mužů bažících po umění nakradeném v celé Evropě byl říšský maršál letectva Hermann Göring. Vysílal své agenty-lovce, kteří se ale u těch nejvzácnějších sbírek střetávali s „vlčáky“ jdoucími po tomtéž, ale pro jiné pány. Důstojník SS Kajetan Mühlmann, který se velmi osvědčil v rabování v Polsku, se následně přesunul do nizozemských kulturních institucí proslulých vzácnými exponáty. Mühlmann byl kšeftman, který své úlovky následně dál prodával – mezi jeho zákazníky patřily špičky nacistické hierarchie včetně Hitlera. „Prvním z úkolů kanceláře Dienstelle Mühlmann bylo vyhotovení seznamu soukromých uměleckých sbírek, které bylo možné zkonfiskovat nebo získat nějakým jiným způsobem,“ píše Rydell.

Vrátit, nebo zestátnit?

Francouzský úřad Museés Nationaux dlouho po válce publikoval seznam 2000 děl, která podle něj neměly majitele a následně se staly součástí výstav v nejprestižnějších kulturních institucích. Nizozemská kancelář Herkomst Gezocht zdigitalizovala 4000 děl a kolem 500 se jí povedlo následně vrátit majitelům nebo jejich dědicům. Na sklonku roku 1984 uveřejnil časopis ArtNews článek nazvaný A Legacy of Shame: The Nazi At Loot in Austria, který odhaloval, že se Rakousko příliš netrápilo s vracením děl, která byla Hitlerovými pohůnky uloupena rakouským židům. Po uveřejnění se rozpoutala vlna vyjednávání, na jehož konci se přes 8000 děl dostalo zpět do majetku židovské obce. Zatímco západní země měly alespoň občas snahu artefakty vrátit, ve východním bloku spadajícím pod sovětský vliv se problém vyřešil mnohem přímější cestou – zestátněním.

Právní komplikace

Právně je vrácení ukradených děl extrémně složitou otázkou. Stačí si vybavit situaci, kdy Němci donutili výhrůžkami židovského sběratele k prodeji sbírky, tu pak následně získali Sověti jako válečnkou kořist a původní majitel zahynul v některém z koncentračních táborů. Koho mají dědici žalovat a jak vyčíslit hodnotu díla, které bylo „legálně“ prodáno hluboko pod svou reálnou cenou? Když v roce 2008 vypracovalo ruské ministerstvo kultury soupis nacisty ukradených děl, tak měl 15 svazků a 1 148 908 položek. V případě válečného rabování vlastně dodnes nejsou známá ani přesná čísla ukradených děl, netuší se, kolik jich bylo definitivně zničeno, a u nejkřiklavějších příkladů, jako je například Jantarová komnata, se stále čeká za jejich zázračné objevení.

To, že i desítky let po válce je něco takového možné, ukazuje případ z roku 2013, kdy se v mnichovském bytě objevilo 1379 obrazů, jejichž původ tkví v nacistickém rabování. Mezi nalezenými díly byly i takové hvězdy jako Pablo Picasso nebo Henri-Émile-Benoit Matisse. Jakmile se ke obrazům dostal odborník schopný díla ocenit, padl odhad jedné miliardy eur, což je zhruba 25,5 miliardy korun. Následně se objevily dva odcizené obrazy přímo v prostorách Bundestagu. Plundrování se nevyhnulo ani zabranému Československu. Adolf Hitler si po návštěvě Prahy v březnu 1939 nechal dopravit čtyři vzácné gobelíny, které původně zdobily Pražský hrad. Hrubý odhad množství dosud nezvěstných děl se pohybuje v rozmezí 100 000–200 000. Katya Hills z Art Loss Register se kloní k horní hranici odhadu. A vůbec není vyloučeno, že se na černém trhu stále rozprodávají obrazy či sochy pocházející z lupu, jenž proběhl v této temné části moderních dějin.

Text: Topi Pigula